Lokální řešení globálních krizí

Tvrdá vládní opatření proti šíření koronaviru přijali Češi veskrze pozitivně. V současné době je ale epidemie v největším možném útlumu a přišel čas na uvolňování nařízení. Někteří tyto změny přijímají s nelibostí, kritizují znovuotevření státních hranic nebo odmítají své děti do konce června poslat do školy.

Dalo by se říct, že čím tvrději česká vláda zasáhla, tím větší oblibu si u českých občanů získala. Březnový průzkum agentury STEM ukázal, že postup vlády oceňovalo přes 80 procent Čechů. Nejvíce se jim zamlouvalo omezení pohybu, uzavření hranic a povinné nošení roušek. Stanice městské policie napříč republikou informovaly o přetížení linek telefonáty občanů, kteří chtěli udat své spoluobčany za to, že se shlukovali nebo neměli zakrytá ústa a nos.

Významný britsko-polský sociolog a autor konceptu tzv. tekuté modernity Zygmunt Bauman před více než deseti lety varoval, že současné vlády budou vytvářet či nepřiměřeně přiživovat strašáky, aby měli před čím chránit své občany, neboť právě na ochraně osobního bezpečí staví státy svou legitimitu. Těmito strašáky bývali svých časů vrazi, zloději, bezdomovci, teroristé, případně nedávno uprchlíci, kteří měli pokrývat všechny výše zmíněné kategorie najednou.

„Stát se snaží přesunout základy své autority do oblasti, kterou nemůže kontrolovat, ale kde lze moc a akci demonstrovat se vší teatrálností,“ napsal Bauman v souvislosti s bojem americké a britské vlády proti světovému terorismu. Aktuálně nejpalčivějším problémem, jehož vyřešení je na světové vlády kladeno, je zamezení šíření koronaviru. A politické postoje jsou podobné.

Od dob migrační krize byli Češi zvyklí na silné politické projevy, ve kterých jim politici slibovali zajištění osobního bezpečí před nově příchozími cizinci. Už v této době začala být v Česku společenská poptávka po uzavření státních hranic, která v době koronaviru ještě více nabobtnala. Většina českých občanů zřejmě klade zajištění osobního bezpečí výš než například ekonomický růst, což potvrzuje zvolení vlády, která na zodpovědnou rozpočtovou politiku dávno rezignovala.

Zatímco migrací strašili populisté a jejich oblíbená média, strach z koronaviru úspěšně přiživovala média napříč názorovým spektrem. I jindy seriózní zpravodajské weby psaly o „smrtícím viru“, aby se za měsíc jejich komentátoři podivovali nad tím, jak je možné, že si Češi přejí neprodyšné uzavření hranic.

Moderní západní člověk si zvykl na život v bezpečí, a proto každé ohrožení nyní vnímá mnohem intenzivněji. Dle Baumana tato „moderní nejistota“ nevychází z nedostatku ochrany, ale z nejasnosti jejího záběru. „Pocit nejistoty je vedlejším produktem přesvědčení, že kdybychom se opravdu plně snažili, dokonalého bezpečí bychom dosáhnout mohli.“

Ekonom a prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý vidí v současné krizi příležitost k přehodnocení toho, co má být globální a co má zůstat lokální. Ať se nakonec společnost promění jakkoli, zůstává jisté, že závažné problémy a nejvýraznější hybatelé dění budou vždy původu globálního, zatímco jejich řešení zůstávají na lokálních vládách. Tyto lokální politické instituce, od nichž očekáváme, že budou negativní dopady globalizace mírnit, jsou ale vůči takovým výzvám oslabené a žádná globální politická reprezentace neexistuje.

To, co od státu občané očekávají, je zajištění bezpečí. Původní boj za práva občanů odstartovali bohatí, kteří chtěli záruku, že jim budou státy garantovat nedotknutelnost jejich majetku a nebudou se muset spoléhat na přízeň vrchnosti. Po zajištění osobních práv byl dalším logickým krokem požadavek na práva politická. To, že kdo dosáhne bohatství, má zaručeno, že o ně nepřijde, však ještě neznamená, že všichni zbohatnou.

I v dnešní době generuje chudoba zoufalství a spotřebovává veškerou energii na snahu o přežití, že většinou nedovoluje aktivně participovat na veřejném dění. Svoboda jde vždy ruku v ruce s odpovědností a rizikem nezdaru, které je pro mnohé neúnosné a o moderní občanské svobody nestojí. Přesně tento jev se pak ukázal v plné síle v souvislosti s poptávkou po uzavření hranic.

Podle šéfa agentury STEM Martina Buchtíka jezdí pravidelně do zahraničí jen čtvrtina Čechů a polovina se nedomluví žádným západním jazykem. Není pak divu, že více než 60 procent obyvatel touží po uzavření hranic do konce roku. Jejich finanční situace a kulturní kapitál nedosahují takové výše, aby o možnost volného mezinárodního pohybu mohli stát. Nechtějí garanci občanských práv, ale absolutního bezpečí.

Italský filosof Giorgio Agamben koncem února publikoval polemiku, ve které konstatoval, že zavádění výjimečného stavu využívají vlády jako součást dlouhodobého utužování státní represe, přičemž současný stav vytváří k takovému jednání vhodnou příležitost. Po utužení poměrů ale část společnosti vyloženě touží.

Z tohoto fenoménu se zřejmě společnost nedokáže vymanit do doby, kdy většina občanů nedosáhne takové výše nejen finančních prostředků, že o ochranu svých občanských práv bude opravdu stát a usilovat, protože bude mít příležitost je také požívat. Těžko si však představit, jak by takový ekonomický, sociální a kulturní rozvoj mohl nastat v době, kdy je velká část společenských procesů prakticky zastavená.