Hloupí venkované versus vzdělaní měšťané? Tento předsudek už dávno neplatí

Podle nejnovějších průzkumů se stále více mladých lidí stěhuje z venkova do měst za účelem studia či z důvodu lepších pracovních podmínek. To však není případ 23letého Jaroslava Hanzala, který zároveň se studiem vysoké školy obstarává rodinný statek v malé vesnici u Českého Krumlova a život ve městě rozhodně neplánuje.

V souvislosti s výsledky letošních prezidentských voleb v médiích více než kdy dřív rezonovala spojení „venkovské, méně vzdělané obyvatelstvo“ a „vysokoškolsky vzdělaní z měst“. Statistiky v této oblasti hovoří jasně. Z posledního průzkumu z roku 2016, který provedla organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), vyplývá, že vysokoškolský titul má ve městech o celých 57% více lidí než je tomu u obyvatel z venkova, což řadí Českou republiku na poslední příčku ze všech zastoupených zemí. Důvody jsou prosté – města nabízejí mladým perspektivním lidem výrazně lepší univerzitní i pracovní nabídky, než jaké jim mohou nabídnout vesnice či malá města. Na vesnicích proto dle těchto statistik zůstávají povětšinou lidé se základním či maximálně středoškolským vzděláním, zatímco vysokoškoláci se shlukují ve velkých městech. Tento trend však postupně odeznívá, jak dokládají stále častější výjimky. Jednou z nich je i Jaroslav Hanzal.

Místo zemědělce učitelem

Jaroslav žije od narození v malé jihočeské vesnici, která sčítá pouhých 32 obyvatel. Vzhledem k tomu, že jeho rodina vlastní největší soukromý statek v okolí, měl Jaroslav až do nástupu na vysokou školu o svém budoucím zaměstnání víceméně rozhodnuto. On se však rozhodl vést svůj osud jiným směrem. Ve 13 letech nastoupil na všeobecné gymnázium v Českém Krumlově, kde se velmi brzy zařadil mezi nejlepší studenty, a po maturitě se mu naskytly dvě možnosti. Buď půjde podle očekávání všech studovat zemědělskou fakultu, aby mohl následně uplatnit získané znalosti při práci na statku, nebo zkusí pedagogickou fakultu na Jihočeské univerzitě, obor angličtina a biologie. Nakonec zvítězila touha stát se učitelem. „Rodiče mě vždycky podporovali, nicméně můj táta si odjakživa přál, aby ze mě byl zemědělec se vším všudy. Kvůli studiu jsem pak musel částečně omezit práci u nás na statku a místo toho začal chodit na různé brigády ve městě, abych si vydělal peníze na vysokoškolský život. Což se ne vždy sešlo s pochopením.“

Dodnes si stojí za tím, že rozhodnutí jít na pedagogickou fakultu bylo to nejlepší v jeho životě. Kvůli každodenní práci na statku nikdy v životě nevycestoval dál než za hranice České republiky, ale s nástupem na vysokou školu se jeho přístup k životu změnil. Během studia strávil v rámci jazykového kurzu měsíc v Anglii a příští semestr plánuje vycestovat na jeden semestr na studijní program Erasmus.  Poznávání nových míst a lidí ho tak nadchlo, že několikrát do roka cestuje s přáteli po celé Evropě, což pro něj dříve bylo naprosto nepředstavitelné. Začal být více aktivní i v dalších oblastech, například vede jazykové kroužky, ubytovává zahraniční turisty v penzionu, učí se hrát na různé hudební nástroje a zajímá se v mnohem větší míře i o politické dění. „Někteří si možná stále myslí, že jedinou starostí lidí z vesnic je běhání kolem zvířat a pěstování obilí. Rozhodně tomu tak ale není.“

A jak na svého aktivního kolegu z venkova reagují jeho „městští“ spolužáci? Setkal se někdy ve škole s posměchem či nepochopením? „Na gymplu občas mívali spolužáci hloupé narážky, když jsem musel po škole spěchat domů, abych obstaral dobytek. Nebo když jsem vyprávěl, jak dojím krávy. Na vysoké už jsem nikdy nic takového nezaznamenal, tam se k sobě všichni chovají rovnocenně. Jedinou nevýhodu jsem celá ta léta pociťoval v tom, že zatímco všichni spolužáci po přednáškách chodili bezstarostně do hospody, já jsem si musel hlídat poslední autobus, abych se dostal zpět k nám na vesnici.“

Doba se mění

Ve svém ročníku sice patří mezi malé procento těch, kteří pochází z vesnic, on sám se však v tomto ohledu nepovažuje za žádnou výjimku. Nejen jeho starší sestra, ale i všichni přátelé ze sousední vesnice rovněž studují nebo mají vystudované vysoké školy. Doba se mění a už dávno neplatí, že člověk, který vyrůstal na malé vesnici, musí mít zákonitě pouze základní vzdělání či výuční list. Jediný problém spatřuje v tom, že na vesnicích nejsou takové možnosti, jaké nabízí města. Chybí různé zájmové kroužky a aktivity, díky nimž by se místní obyvatelstvo dále vzdělávalo. „Ve volném čase vedu menší neformální kroužek pro starší sousedy, kteří se chtějí naučit angličtinu. Bohužel si často nemůžou dovolit jezdit kvůli tomu až do města, protože buď nemají čas, nebo prostředky, tak se jim věnuji já. Je opravdu skvělé vidět jejich entuziazmus a snahu. Vážně si nemyslím, že by tu byli méně inteligentní lidé, než které potkávám ve městě.“

I přes omezené možnosti tvrdí, že vesnici by za město nikdy nevyměnil. Miluje totiž přírodu a interakci s místními obyvateli, kterou ve městě lidé nemají. „Bylo mi nabídnuto, abych pokračoval v doktorandském studiu. Lákalo by mě to, jenže můj obor naše škola nenabízí, takže bych musel nejspíš do Prahy. A tam opravdu nechci,“ říká s úsměvem. A není sám. Podle jeho slov i většina jeho přátel plánuje zůstat po dokončení studia ve svých rodných obcích.

A jak tedy vidí svou budoucnost? „Pokud zdědím statek, tak se o něj určitě postarám. Chtěl bych ho celý zmodernizovat a vést trochu jinak, než moji rodiče. Aby mi zbýval čas na práci učitele, která mě momentálně naplňuje nejvíc. A jestli plánuji zůstat raději na venkově nebo se přestěhovat do většího města? No, na to asi není třeba odpovídat.“

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dilny – tisk II pod vedením Mgr. BcA. Judity Matyášové.

Foto: archiv Jaroslava Hanzala