Dvousečná motivace sportovců. Účinná pro pohyb těla, nežádoucí při zranění

„Florbal je hra pro ty, kteří se bojí hrát hokej,“ slýchávám často okolo sebe. Počet členů registrovaných v Českém svazu ledního hokeje podle jeho oficiálního webu čítá okolo 110 tisíc lidí, florbalu se podle oficiálních stránek věnuje skoro 80 tisíc lidí. Že by v České republice žilo tolik bojácných sportovců? Z části mají zle mířená slova pravdu, ve florbalu se jen těžko stane, že během zápasu sportovec utrpí otřes mozku nebo mu střela zlomí holenní kost. V jednoduchosti florbalu tkví také jeho popularita – nazuješ tenisky a můžeš hrát.

Za touto jednoduchostí však přece jen stojí ještě důležitější faktor, a tím je finanční náročnost provozování florbalu. Hokej je ve srovnání s florbalem několikanásobně dražším sportem, členů tvrdého národního sportu tak postupně ubývá. Hokejisté pak často odcházejí právě za florbalem.

Popsaná situace však neplatí pro florbalisty na vozíku. Není totiž možné hrát florbal na obyčejném vozíku pro běžné účely života. Na palubovku haly musí mít každý sportovec speciální vozík s koly zaručujícími nižší těžiště a vyšší stabilitu a dalšími úpravami pro lepší ovládání. Takový vozík není vůbec levný. „Lidé s postižením si své sportovní vozíky musí platit sami, ceny se pohybují okolo sto dvaceti tisíc korun,“ říká Martin Kosinka, předseda florbalového oddílu vozíčkářů TJ Tatran Střešovice.

V České republice mají hendikepovaní sportovci možnost hrát florbal od roku 1996 a dle jejich vlastních slov chvála bohu, že se věci dávno razantně zlepšily k lepšímu. „Díky příspěvkům různých nadací a neziskových organizací nemusí hráč hradit celou částku. V posledních letech přispěla například Nadace AGROFERT.“ Na stránkách této nadace je uvedená maximální možná částka 300 tisíc korun, pro hendikepované florbalisty tak jde o dva vozíky. „Program společnosti ČEZ nám nabídl možnost stáhnutí aplikace do mobilu, která nám při zapnutí bude měřit naběhané kilometry, za které dostaneme finanční odměnu. Tak jsme uspořádali rozcvičku mládežnických týmů Tatranu a za půl hodiny jsme měli na půlku vozíku,“ vzpomíná Kosinka.

V týmu muži i ženy bez rozdílu
V týmu vozíčkářů nezáleží na pohlaví sportovce, tato věta platí nejen pro zápas, ale i v šatně. Hráči Tatranu Střešovice už mají ve všech herních městech vyhlídnuté vhodné hotely, a ačkoliv mají ženy přece jen o trochu větší privilegia při vybírání pokojů, co se týče ostychu v šatně, zábrany mizí.

Hendikepovaní florbalisté si říkají „Vozmeni“, jejich prací je skloubit koordinaci vozíku, florbalové hole a přemýšlení o hře a soupeři do jedné smysluplné sestavy pohybů. Napoprvé se taková kombinace jeví naprosto nemožná, což první zkušenosti jednoznačně potvrdí. Po hodinách učení už skloubení vícero úkolů naskočí přirozeně. „Je to jenom o tréninku, cvičení. Člověk si prostě zvykne, pak už jedete podle přirozených reakcí,“ říká vozíčkář Stanislav Cimpa.

Starat se o tělo je základ, ideál je těžko dosažitelný

S pohybem na vozíku však přicházejí zdravotní problémy přetěžovaných svalů. „Pro takové sportovce jsou na zranění nejnáchylnější ramena, protože to je část těla, na které jejich pohyb stojí a padá. Pakliže nefungují ramena, nedokáží florbalisté vozík a své tělo ovládat. Ramena mají vystrčená dopředu, hlavu také a ruce jdou do zapažení, což je pro ramenní kloub nevýhodné postavení, s tím fyzioterapeut bojuje v první linii,“ vysvětluje fyzioterapeutka Michaela Ulrichová.

„Nejvíce potřebnou a nejvíce přetěžovanou částí těla vozíčkáře jsou ramenní pletence. Každý vozíčkář, který pohání vozík rukama, je na jejich funkci závislý a každé omezení (například bolestí) se odrazí na jeho výkonu. Rameno je při jízdě na vozíku strkáno dopředu a nahoru. To má řadu svalových následků – přetížení trapézů, prsních a kloubních svalů, protože rameno a lopatka se dostává mimo centrované postavení a dochází k nežádoucímu přetěžování kloubu. Centrované postavení kloubu znamená optimální nalehnutí hlavice na jamku a je provázeno vyváženým tahem svalů v jeho okolí. Pokud se člověk dlouhodobě pohybuje v decentraci, pak má přetížené ty svalové skupiny, které táhnou hlavici mimo jamku. Laicky řečeno ochozené ty kloubní plochy, které jsou zatížené nadměrně,“ dodává Ulrichová.

Pro vozíčkáře jde o přirozený pohyb, jinak ovládat vozík pro hru nejde. „Pro dobro hry obětují kvalitu držení těla, aby získali kvantitu – rychlejší jízdu, silnější odraz. Je proto důležité, aby sportovci pravidelně docházeli na rehabilitaci, kde se pracuje na tom, aby toto držení nebylo fixované. Pokud to tak není, přetížené svaly se zkrátí a trvale decentrují kloub. Nevýhodné postavení se přenese i do ostatních aktivit a kloub je přetěžován, i když sportovec zrovna nehraje. Důležitá práce přichází zejména mimo trénink. „Ve chvíli, kdy člověk na vozíku nejezdí, musí být schopný zapojit ty svaly, jejichž aktivita proti špatnému držení bojuje. Nevýhodné postavení ramen totiž přímo ovlivňuje postavení krční, hrudní i bederní páteře,“ upozorňuje Ulrichová.

Podle jejích slov je velmi důležitá návštěva rehabilitace jednou týdně. Sezení na vozíku je totiž samo o sobě zátěž, což potvrzuje Cimpa: „Nejvíc mě bolí záda, to je jasné, jsem pořád v předklonu.“

V České republice existuje řada fyzioterapeutických přístupů, které o tělo vozíčkářů všestranně pečují. Jedním z nich je koncept Jarmily Čápové, který se přímo specializuje na pacienty s poraněnou míchou. Jeho základem je snaha o udržení centrovaného postavení v kloubech a dosažení maximální možné funkčnosti hendikepovaného pacienta. K tomu se používá různých terapeutických technik. Důležitou roli zde hraje nejen zapojení funkčních svalů, ale i cvičení v představě, které pomáhá integrovat části těla, které pacient ovládat nedokáže.

Překvapivým momentem při návštěvě otevřeného tréninku vozíčkářů florbalového Tatranu bylo, jak snadno umí fyzioterapeut poznat problém na těle sportovce. „My víme, jak vypadá nějaká idealita člověka, co se týče těla. Víme, jak vypadá ideální pohyb, že má být například páteř napřímená, klouby centrované. Pokud chci zjistit místa přetížení, pak daného člověka porovnávám s obrazem této ideality a hledám, kde se v hybném projevu od ní odchyluje. Při tomto pozorování je mi vlastně jedno, jestli jde o člověka hendikepovaného či ‚zdravého‘ sportovce. Parametry pohybu a těla se tím nemění,“ přirovnává Ulrichová fyzioterapeuty ke stavařům. Podle ní totiž také stavař přijde, podívá se na stavbu a řekne – tady to je křivý.

Zde je možno vidět paralelu s žurnalistikou a věčnou debatou o existenci, či neexistenci objektivity zpravodajství.

Fyzioterapeuti se učí pohlížet na tělo jinak od prvního momentu na škole. „Profesor Kolář nám jednou srovnával tenisové podání Federera a hůř umístěných hráčů. Srovnával nám jejich pohyby, kdo nadhazuje s ramenem v lepší pozici, kdo vystrčil hlavu špatně. Ta podání mohla být stejně dobrá, ale Federer měl precizní centrace a nastavení těla,“ vzpomíná. Je jedno, jestli člověk sleduje tenistu nebo vozíčkáře.

Dávat pozor se u vozíčkářů musí také na nohy během hry, protože je sportovci necítí. Kosinka přiznává, že se jim už stalo, že si člověk zlomil palec během hry a přišel na to až po zápase.

Psychika vozíčkářů je pro fyzioterapeuty velkým úkolem

V tatranském týmu vozíčkářů je spoustu sportovců, kteří do vozíku museli usednout až po dlouhé době života. „Máme zde náměsíčného člověka, který kdysi spadl ze třetího patra, člověka, kterému přejelo nohy auto, protože nestačilo zabrzdit, člověka, který pokazil salto na lyžích,“ vyjmenovává Martin Kosinka.

„Například při poranění míchy není dlouho jasná prognóza. Nevíme, jak moc je mícha poškozená či zda je přerušená úplně, a proto ani pacientovi nedokážeme říct, jak bude vypadat za měsíc nebo za rok od úrazu. To osvětlí až intenzivní rehabilitace a čas. Nejde o to, že by člověk začal z ničeho nic chodit, ale o změny například v lepší funkčnosti ruky,“ říká Ulrichová. Takoví lidé mají ohromnou motivaci, která je při práci fyzioterapeuta bohužel často na škodu, protože terapii brzdí.

Závislost motivace na výkonu:

„Vzniklý deficit umíme zlepšit, ale ve většině případů jej nedokážeme odstranit. Pacient na tuto situaci musí být připraven a musí ji přijmout,“ dodává na závěr Ulrichová. Přitom na otázku, zda je to alespoň pochopitelné, že se lidé cítí odhodláni své zdraví navrátit do stavu před nehodou, odpovídá, že pochopitelné ano, žádoucí pro terapii ne.

Práce vznikla v rámci předmětu Sociologie sportu pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.

Foto: Martin Kosinka