O rodičích a lidech: Chování našich drahých příbuzných na hokeji
Před více než sedmi lety vzbudila tato příhoda docela velký poprask: Otec a syn jdou po zasněžené zahradě. „Tak, Tomášku, pojď,“ říká tatínek malému klukovi, „chtěl jsi pochcat ten sparťanskej hnus, tak támhle ho máš.“ Záhy oba dojdou k dřevěnému plotu, pod nímž leží šála tradičního pražského klubu, a…
Ano. Tušíte správně.
S dokumentárním seriálem Zlatí hoši o výchově mladých hokejistů v naší zemi přišla tehdy televize Nova. Močení na šálu nenáviděného rivala s podporou rodiče nebylo jedinou kontroverzní scénou. Ovšem třeba právě tento výjev mohl některé diváky utvrdit v názoru, že rodiče mladých hokejistů (nebo mladých sportovců obecně) jsou velmi zvláštní komunitou.
A jsou? Těžko říct.
Je snadné podlehnout stereotypu, že být rodičem mladého hráče automaticky znamená být místy až přehnaně aktivním a angažovaným jedincem. V lepším případě obětuje rodič všechen svůj volný čas, aby zajistil synkovi potřebný komfort pro sportovní růst, v horším případě jede tzv. přes mrtvoly – chová se neslušně, neuctivě a nezdráhá se dostat svůj klenot na ledovou plochu všemi možnými způsoby.
Říká se, že na každém šprochu pravdy trochu. Nepříliš pozitivní pověst rodiče mladého hokejisty musela nějak vzniknout. Nakolik však odpovídá realitě, to už je věc druhá.
Proto jsem se rozhodl nahlédnout na toto téma víc zblízka. Během podzimu jsem se několikrát vydal na zimní stadion ve Zlíně na mladší dorost (hokejisté do 16 let), abych zjistil, jak se chovají a projevují místní rodičové a příbuzní.
Pročpak můj syn nehraje?!
Přiznám se, že jsem vyrazil na stadion s jistými předsudky. Za posledních pět let jsem viděl naživo desítky utkání mládežnických týmů Zlína, takže vedle klidných a tichých fanoušků v hledišti jsem se setkal i s velmi temperamentními projevy diváků-příbuzných. Kromě toho čas od času proběhne i sdělovacími prostředky nějaká zpráva o (někdy až příliš) aktivních rodičích. A jak jsem později zjistil, svoje si s rodiči zažil také pan Radek Pšurný, zkušený trenér, který v současnosti vede zlínský mladší dorost.
„Mám takovou zkušenost – kluk měl 18 nebo 19 roků a nastupoval za juniorku. Jednou si přišla jeho maminka stěžovat, že málo hraje. V tomto věku by však kluk měl být soudný a mělo by ho trknout, že nehraje, protože zřejmě nemá aktuální výkonnost,“ vzpomíná kouč.
„Jsou to dva konce lana – výkonnost a rodič. A jestliže rodič začne, s prominutím, otravovat trenéra, že jeho kluk v 18, v 19 letech nehraje… Spíš by měl zatlačit na syna – tak OK, trénuj víc a měj tu výkonnost. Ale ne tlačit na trenéra. Rodič by měl mluvit s hráčem, aby mu vytvořil podmínky pro výkonnost. Žádný trenér nikdy nenechá dobrého hokejistu mimo sestavu, to jsem za svou trenérskou praxi ještě nezažil.“
Není samozřejmě správné házet všechny rodiče a příbuzné do jednoho pytle. I ve sportu totiž platí, že skandály, kontroverze či neobvyklé situace budí větší pozornost. A to i přes to, že jejich aktéři jsou v rámci celé komunity zpravidla ve výrazné menšině. Proto se o „normálních“, spořádaných rodičích příliš nemluví – svým způsobem nejsou vůbec zajímaví a nijak nevybočují z řady.
Dva zápasy zlínského mladšího dorostu, které jsem viděl přímo na stadionu, ve mne zanechaly dojem, že spořádaní rodiče patří v prostředí mládežnického hokeje (alespoň ve Zlíně) k většině. A že „normální je být normálním“.
Zastihnout hokejistu doma? Pro Mikuláše nesnadný úkol
Ve čtvrtek 7. prosince změřili síly mladí hokejisté Zlína a Hradce Králové. Tyto kluby proti sobě v mládežnických kategoriích moc nehrají, v této sezoně šlo o první vzájemné utkání. I to se zřejmě projevilo na dění v hledišti.
Podle oficiálního zápisu o utkání přišlo celkem 176 diváků, což je na místní poměry vcelku dost. Z hlediště se však neozývaly téměř žádné projevy, výkřiky, nebo fandění. Maximálně tu a tam někdo zakřičel podpůrné „Pojď! Pojď! Pojď!“.
Pravdou však je, že ani průběh zápasu nevybízel k nějaké slovní bouři. Mladí hokejisté sehráli svižné utkání – s nasazením, ale bez negativních emocí. Ani rozhodčí nemuseli řešit žádnou spornou situaci. Atmosféra na stadionu prostě odpovídala poklidnému průběhu utkání. A výsledek byl více než jasný – Hradec vyhrál přesvědčivě 5:1, takže žádné drama do posledních chvil.
„Nemám špatnou zkušenost s chováním rodičů na zápase. Tady v dorostu už to nebývá, je to minimální,“ odpovídá mi Pšurný bez dlouhého přemýšlení na dotaz, jak vnímá projevy příbuzných přímo během hry.
Po utkání jsem se náhodou stal svědkem zajímavé scény. Jeden mladý hokejista Hradce Králové se po zápase, částečně ještě ve výstroji, zastavil zřejmě za příbuznými prohodit pár slov. Při té příležitosti dostal drobnou mikulášskou nadílku. A s trenéry, kteří šli kolem, pak vtipkovali, že si přece nemohl zasloužit nic jiného než brambory.
Jedna paní povídala…
O devět dní později, v sobotu 16. prosince, hostili zlínští mladíci Přerov. Tento zápas byl, především na ledě, o dost napínavější a vypjatější. Oba kluby se potkávají častěji a zejména v letošní sezoně jsou výkonnostně na velmi podobné úrovni. Prosincové utkání bylo už třetím vzájemným střetnutím v sezoně.
Zápas byl vyrovnaný a celou dobu bylo o co hrát (Zlín nakonec vyhrál těsně 2:1). Hráči do sebe šli naplno a v některých chvílích s nimi mocně cloumaly emoce. Trenér Přerova musel v jeden okamžik okřiknout svou střídačku, aby tolik neprotestovala a respektovala rozhodnutí sudích. Trestná lavice místy vypadala jak průtokový ohřívač a dva zlínští hokejisté si dokonce vysloužili vyšší tresty – první na 10 minut za naražení zezadu, druhý pak do konce utkání za zásah do oblasti hlavy a krku.
Ve chvíli, kdy rozhodčí poslali zlínského hokejistu předčasně do sprch, začala jedna paní v hledišti pokřikovat na některého z hráčů, ať pořád nebrečí. Jindy zas jeden muž volal na rozhodčího a komentoval jeho pískání. V jeden okamžik pak nějaká skupinka chlapů naštvaně gestikulovala… Všechny tyto projevy však byly záležitostí jednotlivců a spíše vybočovaly z jinak poklidného sledování zápasu. I přes strhující dění na ledě zůstávali diváci, kterých tentokrát dorazilo 56, v klidu a nenechali se strhnout k nějakému pohoršujícímu chování.
„Samozřejmě nemůžeme rodičům zápasy zakázat. Já jsem jako otec dvou synů taky spoustu utkání viděl a rád bych ještě viděl. To k tomu prostě patří – rodič se těší na zápas, chce vidět, co jeho kluk umí, co se naučil na tréninku,“ komentuje dění na tribunách trenér Pšurný.
Svědkem nejhrubější nadávky jsem se nakonec nestal během utkání, ale až po jeho skončení při odchodu z tribuny. „To jsou takové svině! Fakt je nemám ráda… I když s tím Přerovem hrajeme u nich, je to takové vyhecované,“ svěřila se jedna paní druhé.
Tati, zůstaň radši doma!
Někdy se na to možná zapomíná, ale velký vliv na výkon sportovce má psychika. A pro mládežnický sport to, podle mě, platí dvojnásob. Mladý organismus se neustále vyvíjí, získává sportovní i životní zkušenosti a je usměrňován různými autoritami okolo sebe. „Má na hokejistu vliv, když ho během zápasu na stadionu sledují rodiče nebo příbuzní?“ ptám se proto trenéra.
„Jak na koho, je to individuální. Někteří kluci jsou opravdu stresovaní a nechcou mamku nebo tatu na zápase. Většinou teda tatu,“ usmívá se zkušený trenér. „Ale myslím, že v momentě, kdy se dostanou na led, přestanou ty svoje rodiče vnímat. A že by někdo z rodičů pokřikoval na svého kluka? To se už zas tolik neděje. Aspoň teda ne v naší kategorii, v mladším dorostu. To spíš my trenéři tlačíme na hráče, aby podávali výkony.“
Makej bez přestání! Nebo ne?
Z toho, co jsem vypozoroval a vyposlouchal, mi přijde, že pro trenéra jakožto odborníka je vskutku nepříjemné, když se mu rodič-laik nevhodným způsobem plete do práce s nezletilými sportovci.
„U mladých hokejistů je potřeba rozlišovat dvě roviny – kalendářní a biologický věk. A rodiče tuto věc nerespektují. Nerespektují postupný vývoj,“ říká zlínský trenér. „Každé dítě prochází věkem, kdy se učí mluvit, chodit nebo lézt. Postupně se učí veškerým činnostem, které musí zvládat. Připadá mi, že rodiče chtějí, aby kluci uměli v páté, v šesté třídě hokej, což není možné.“
„Přílišný tlak a hokejové zatížení klukům škodí. Vidím kolem sebe zapojování některých hráčů do množství tréninků, utkání, turnajů. Myslím, že je to zbytečné, že je to přemrštěné. Spíš bych vsadil na všestrannost. I regenerace a odpočinek patří do tréninkového procesu. Aby kluk v páté nebo v sedmé třídě odehrál osmdesát utkání za sezonu, to podle mě není v pořádku. Zatížení hokejisty by mělo být úměrné jeho biologickému a kalendářnímu věku.“
Představa, že vám ráno v kuchyni snídá budoucí Jágr nebo Hašek je jistě velmi pěkná. Ovšem čím více se rodič nechá touto myšlenkou strhnout a ovlivňovat, tím víc může trenérovi komplikovat práci s kolektivem.
„Myslím si, a to na základě své zkušenosti, že rodiče pořád vidí subjektivně jen toho svého kluka a nevidí, co se děje kolem. Někdy, když to řeknu sprostě, je jim u prdele výsledek týmu, hlavně že ten kluk hraje dobře. To se mi nelíbí,“ říká bez rozpaků trenér Pšurný.
Dobrá rada nad zlato?
V PSG aréně, kde má mladší dorost Zlína kabinu a kde hraje většinu svých domácích utkání, visí na nástěnce text nadepsaný jako Rodičovské desatero. Stojí v něm: „Patříte k rodičům, kteří mají pocit, že výchově svého potomka rozumí a musí být u všeho důležitého, včetně hokejového růstu dítěte? Pokud ano, uvědomte si, že nejlepší, co pro něj můžete udělat, je řídit se následujícím desaterem, které sestavila rada hokejových trenérů.“
Některé z bodů desatera jsou vcelku zajímavé – například šestý bod: „Důvěřujte trenérovi, nedávejte dítěti pokyny v rozporu s pokyny kouče, nesnižujte jeho autoritu.“
Nebo sedmý bod: „Dodržujte pravidla, která platí v týmu. Nechoďte do kabiny, choďte na zápasy a tréninky včas, nepokřikujte na syna při zápase nebo tréninku, omlouvejte předem absence.“
V dalším, osmém bodě zase píšou: „Pokud máte výhrady k fungování klubu, řešte je s vedením či trenérem. Pokřikování za stadionem nikomu neprospěje a nic nevyřeší. Od trenéra očekávejte maximum informací o vašem dítěti, nikoliv o tom, proč někdo hraje či nikoliv.“
Zajímalo by mě, kolik rodičů a příbuzných se uvedenými radami opravdu řídí. Myslím si, že to bude většina. Ovšem lidé, kteří se jimi neřídí, jsou nakonec stejně nejvíce slyšet. O těchto lidech se nejvíce mluví, přestože (nebo protože?) svým jednáním rozhodně neprospívají pověsti sportovního rodiče. Navíc mohou kdekoho utvrdit v názoru, že rodiče mladých hokejistů (nebo mladých sportovců obecně) jsou velmi zvláštní komunitou.
A jsou?
Na začátku textu jsem si odpověděl slovy: „Těžko říct.“ Nyní si odpovím jinak: Rodiče mladých hokejistů jsou, podle mě, velmi zajímavou komunitou. A koneckonců někdy i velmi zvláštní komunitou. Jestliže to totiž synek myslí s hokejem opravdu vážně, stojí to jeho rodiče dost úsilí, aby mu vytvořili co možná nejlepší podmínky pro sportovní růst.
Nakolik pozitivně či negativně rodičovská komunita působí navenek, to už je věc druhá. Tady, myslím, nejde generalizovat, protože lidé jsou různí a vždy záleží na konkrétním prostředí.
Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.
Foto: Pixabay.com/Patrice_Audet
