Ukradli vám psa? Doufejte, že je drahý
Rovnost před zákonem platí nejenom pro člověka s člověkem, ale i pro psa s kusem nábytku. Policie minulý týden obdržela hlášení, že jakýsi opilý cizinec ukradl před obchodem ve středočeských Jincích uvázaného psa, naložil ho do auta a odvezl pryč. Činu si naštěstí všiml jiný muž, který zloděje osobně pronásledoval a ve vhodnou chvíli mu zatarasil cestu. Na místo nedlouho poté přijela i policie, která zlodějům za krádež psa vystavila blokovou pokutu. To je skutečně směšný trest. Problém samozřejmě není na straně policistů, nýbrž české legislativy, která zvířata stále v mnoha ohledech vnímá jen jako pouhé věci, a to je na čase to změnit…
„Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze,“ stojí v současnosti platném občanském zákoníku. Může se tak zdát, že oproti svému předchůdci přináší revoluční změnu ve vnímání zvířat, jež nadále nemají být před zákonem posuzovány jako pouhé věci. Omyl. Formulace citovaného paragrafu 494 je natolik obecná a nekonkrétní, že na ní v trestním právu není brán absolutně žádný zřetel. Jinými slovy – krádež psa je stále krádež věci, kde se výše trestu určuje podle jeho materiální hodnoty. I tento proces je ale na pováženou. Hodnota psa v těchto případech spočívá na subjektivním uvážení samotných příslušníků policie, přičemž pokud si chtějí ulehčit práci, pak není nic jednoduššího, než ji určit menší než pět tisíc korun. Tím se z krádeže stane pouhý přestupek proti majetku, za který viníkovi hrozí pouze peněžitý trest nebo zákaz pobytu.
Na tento postup doplatila vloni i seniorka ze Žižkova, když jí neznámý muž ukradl yorkšíra uvázaného před supermarketem. Zde byla ale situace ještě podivnější. Policie získala z bezpečnostních kamer podobiznu zloděje, ale protože hodnotu psa určila jen na čtyři tisíce, nesměla ji ze zákona zveřejnit (mimochodem štěně yorkšíra se obvykle prodává minimálně za pět tisíc, obvykle i více). Až pozdější znalecký posudek psa přehodnotil na dvojnásobek ceny a po pachateli bylo vyhlášeno pátrání. I takové absurdní důsledky může mít špatně nastavená legislativa.
Člověk nemusí být zrovna Ace Ventura, aby poznal, že zvířata jsou bližší lidem než rozkládací pohovce. Dá se říct, že zákonodárcům to už částečně došlo, neboť trestní zákoník například obsahuje paragrafy ošetřující případy týrání zvířat nebo zanedbání péče. Sice v obou případech hrozí viníkovi maximálně dva roky odnětí svobody, ale alespoň to ošetřuje zvláštní zákon. Na krádež domácího zvířete zatím zákon nijak zvlášť nepamatuje.
Proč by se tedy měla zvířata v trestním právu překvalifikovat? Tak zaprvé to jsou živí tvorové, kteří jsou schopni cítit celou škálu emocí, od radosti a smutku přes bolest až po stesk. Mimo to vytvářejí pevná rodinná pouta a starají se o své druhy. To, že zmateně hledají tenisový míček, který jste jakoby zahodili do dálky, ještě neznamená, že by jejich emoce byly o něco méně skutečné než ty lidské. Konkrétně psi se navíc pro své vrozené schopnosti využívají i v řadě oblastí lidské činnosti – odhalují drogy a bomby nebo srovnávají do latě rozbouřený dav demonstrantů. V neposlední řadě pak pomáhají dětem s mozkovou obrnou, slepcům s navigací v prostoru a lidem na vozíčku vynahrazují zase jejich handicap.
Částečnou absenci ochrany zvířat v legislativě si lze vysvětlit posunem společenských hodnot. Zatímco v minulosti byla domácí zvířata vnímána spíše užitně (hlídání majetku, pomoc při práci), dnes ve většině domácností zastávají pozici člena rodiny – nikoliv vzdáleného příbuzného, nýbrž roztomilejší ekvivalent dítěte nebo mladšího sourozence. Důkazem vývoje hodnot budiž i fakt, že zatímco ještě na začátku 20. století byl lov divoké zvěře oblíbeným koníčkem i nejvyšších sociálních kruhů, dnes tímto „sportem“ právem opovrhujeme. Španělská tradice býčích zápasů, kdy toreador pro pobavení davů zabíjí raněné a vyhladovělé zvíře, je jedním z posledních přežitků těchto barbarských pořádků. K čertu s tradicí!
Ve vztahu ke zvířatům jsme tedy jako společnost znatelně vyspěli a je načase, aby se od toho začala adekvátně odvíjet i litera zákona. Že to jde, je zřetelné například i z oblasti životního prostředí. Zleva zprava se na nás dennodenně valí ekologická osvěta a právní svazky jsou jí prošpikované jako nikdy dřív. Jak ale může stát/EU/světové elity vyžadovat empatii k planetě Zemi, když nedostatečně uznává empatii k domácím zvířatům? Těžko věřit, že by se nenašel jediný zákonodárce, kterého by po příchodu domů nevítal chlupatý čtyřnožec, a on tak nebyl s to prosadit tvrdší tresty za jejich odcizování.
Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.
Foto: Huskyherz / Pixabay.com
