Všichni naštěstí nejsme Muzzikanti
Měl to být snímek oslavující krásy Těšínského Slezska, poetického místa, kde se dotýkají hranice tří států. Místo romantického hudebního filmu vznikla nezamýšlená fraška, která nutí každého obyvatele tamního regionu myslet na to, že takovýto způsob propagace je poněkud nešťastný.
Producent, scénárista a v tomto případě také herec Petr Šiška, měl velký životní sen. Natočit film z prostředí, ve kterém se narodil, vyrostl a většinu života působí. Frontman kapely Legendy se vrací a moderátor pořadu Nic než pravda dal tímto počinem nahlédnout do své hlavy a pohled je to mírně řečeno zneklidňující. Režisér Dušan Rapoš na pražské premiéře řekl, že pokud je na filmu něco špatně, je to jeho vina. To ale není pravda. Film je výsledkem celé řada nešťastných okolností, většina z nich se ale odvíjí od naprosto nesmyslného, patetického a banálního scénáře, který kombinuje nejznámější věty z amerických akčních filmů s romantickým, sluncem zalitým, vyznáním německého sladkobolného melodramatu.
Film, který je přibližně stonásobně delší, než by mu slušelo, představuje jinak jistě líbezné podhůří Beskyd svérázným způsobem. Každý fanoušek bizarnosti bude nanejvýš spokojen. Cokoliv si představí, to ve filmu nakonec uvidí. Thaibox, drogy, kroje, kněze hrajícího na bicí, Martina Dejdara ve slušivém zlatavém kostýmku, Duo Jamaha, Petra Šišku jako něžného a nepochopeného bodyguarda i tragický pokus o svůdný tanec polské populární zpěvačky a manželky autora hudby. K jednomu z mnoha vrcholů filmu patří část, kdy rockera Pavla Kříže zabije jeho vášeň – hra na elektrickou kytaru. Jeho láska k umění je tak silná, že drsný zvuk instrumentu za silného deště proboří střechu a on, vydechujíc poslední vulgární slovo, zemře na následky elektrického šoku. Snímek se úctyhodně snaží zvednout počet uzavřených manželství v kraji, když herečka Michalina Olszańska, čerstvá držitelka Českého lva, pronáší větu: „Tak vidím, že chlapci z Těšínského Slezska opravdu umí všechno.“ Jakkoliv humorně to může teď znít, první pocit, který se nutně dostaví, je trapnost. Jeden bulvární deník po premiéře napsal, že Muzzikanti účinkujícími hvězdami snad až „plýtvají“. Film si s jejich hereckými renomé zahrává zkrátka proto, že je dokázal zaplatit. Není možné, aby si herec Národního divadla Patrik Děrgel skutečně myslel, že scénář, kterým listuje, je hodný velkoprodukčního zpracování.
Nová marketingová škola
Autorům filmu se ale podařil husarský kousek. Kromě míst, ve kterých film vznikal, dokázali oblepit plakáty celou Prahu. Před slavnostní premiérou navíc uspořádali na náměstí před kinem na Andělu koncert. Hrály se na něm písně z filmu, které vyšly na CD a šly do distribuce dlouho před uvedením filmu. Což se za vizionářskou myšlenku považovat nedá. Postrádá smysl, aby si člověk koupil CD s písničkami a pak na ně šel znovu (zhruba za stejnou cenu) do kina.
Na premiéru byli sezváni zástupci médií, kteří se od začátku soustředili především na Jaromíra Nohavicu a jeho pozitivní dojmy z filmu. Na pódiu se střídala Markéta Konvičková s Petrem Cmoríkem, který zazpíval ústřední píseň Všichni jsme muzikanti. To měl být ostatně i motiv celého filmu, hudba v nás, která lidi spojuje. Ambiciózní pokus, který se tragikomicky zvrtnul. Moderátor, kdo jiný než Petr Šiška, se mezitím jednotlivých protagonistů tázal, proč by lidé měli film vidět. Když se mu nedostávalo originální odpovědi, přispěchal si na pomoc sám. Za premiérový večer zopakoval celkem čtyřikrát historku o tom, jak divák z Popradu upřímně chválil film za to, že v něm konečně po dlouhé době nestříká krev z krku.
Prezentace na sociálních sítích je dalším fascinujícím atributem celého projektu. Na oficiálním facebookovém profilu malé obce z oblasti, ve které se film natáčel, se objevilo prohlášení velkolepě popisující, jak Muzzikanti dobyli Prahu. A nejen to. Víc než tisícovka příznivců filmu prý zahrnula bouřlivými ovacemi hlavní hudební hvězdy. Ponechme stranou, že intelektuálové podle autora příspěvku chtěli film označit za lokální, a musí teď uznat omyl. Lokální je jeden z posledních přívlastků, které se neodbytně derou na mysl. Podstatné především je, že příspěvek lže. Tisícovka lidí se nesešla a nadšení rozhodně znalo své meze. Souhlasit se naopak dá s pasáží o tom, že film pobavil a také mnohé rozplakal. Opatrnost je tedy na místě i ve chvíli, kdy se rozhodujete, zda věřit udávanému údaji o počtu dosavadních diváků. S manipulací souvisí i záhadně mizející špatné recenze na film na nejznámějším českém filmovém webu ČSFD. Téměř dvouhodinové martyrium tak zatím nepochopitelně dosahuje hodnocení 51 procent.
Režisér Dušan Rapoš na premiéře vyjádřil přání natočit pokračování Muzzikantů. Pokud by k tomu došlo, není pochyb, že scénáře a menší, o to ale významnější role, by se opět ujal dojatý a šťastný Petr Šiška. Pokud je mu ale jeho rodný kraj jen trochu milý, měl by toho Slezsko ušetřit.
Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.
Foto: Pixabay.com
