Sociální systém contra societatem

Jedenatřicetiletý Jakub Neubert žije v Praze, pracuje jako instruktor osobní asistence. K samostatnému životu ale asistenta sám potřebuje, a to prakticky celodenně. Jenže výše příspěvku na péči, na kterou má podle státu nárok, vystačí jen na několik dní z měsíce.

Finanční situace lidí se zdravotním postižením je jedním ze závažných problémů současného sociálního systému. Odborníci i lidé, kteří příspěvky přímo pobírají, shrnují základní nedostatky do čtyř okruhů: málo peněz, neindividuální posuzování, nedostupnost některých služeb a zmatek celého systému, v němž se motají i sami úředníci. Ve výsledku pak jde sociální systém právě proti společnosti… Jaká je aktuální situace, na co mají lidé se zdravotním postižením nárok, co je špatně a jak z toho ven?

Práce často není, z invalidního důchodu se ale vyjít nedá

Základním příjmem je invalidní důchod, který se – zjednodušeně řečeno – vypočítává sečtením fixního základu a procentní výměry podle odvodů na důchodovém pojištění, délky sociálního pojištění a stupně invalidity. Obecně platí, že čím vyšší příjmy, doba pojištění a samozřejmě kategorie invalidity, tím vyšší celkový invalidní důchod. V roce 2013 byla průměrná výše důchodu pro první stupeň 5 989 Kč, pro druhý 6 675 Kč, pro třetí pak 10 245 Kč.

Invaliditou se podle ministerstva práce a sociálních věcí rozumí dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, kvůli kterému poklesla pracovní schopnost pojištěnce nejméně o 35 %. Stupeň invalidity se pak určuje dál podle těchto procent – do 49 % se jedná o invaliditu prvního stupně, druhý stupeň je do 69 % a výš pak třetí. Aktuální řazení nahradilo před čtyřmi lety systém dělení na dva druhy invalidního důchodu: plný a částečný, který odpovídal nynějšímu prvnímu a druhému stupni invalidity.

Jak se pro rok 2014 vypočítávala výše invalidního důchodu? Sečtením základní a procentní výměry.

Základní výměra: 2 240 Kč měsíčně (9 % průměrné mzdy)

Procentní výměra za každý celý rok doby pojištění (podle stupně invalidity):

1. stupeň: 0,5 % výpočtového základu
2. stupeň: 0,75 % výpočtového základu
3. stupeň: 1,5 % výpočtového základu

Při výpočtu se dále bere v potaz tzv. „dopočtená doba“, což je doba pojištění od vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku.

Devětatřicetiletý Marek S. (přál si uvést pouze iniciálu příjmení) odpracoval šestnáct let, než mu diagnostikovali bipolární afektivní poruchu, vážné psychické onemocnění, při kterém se střídají fáze mánie a těžké deprese. „Díky vstřícnému zaměstnavateli pracuji na poloviční úvazek jako vrátný, i když v některé dny, když jsem v těžší fázi deprese, nezvládám ani to,“ vysvětluje. „Posudkový lékař mi přiznal invalidní důchod prvního stupně, dostávám 6 500 korun měsíčně, k tomu si zvládnu vydělat ještě jednou tolik sám. Podle úředníků nemám na jiné příspěvky nárok. Je to almužna, bez manželky bych se prostě neuživil,“ stěžuje si. Pro dvě stě tisíc lidí, kteří v Česku pobírají důchod prvního nebo druhého stupně, jsou přivýdělek nebo pomoc okolí nezbytné. Ze zákona sice není možnost výdělečné činnosti nijak omezená, práci, která by ale vyhovovala potřebám lidí byť i s lehčím zdravotním znevýhodněním, ale není vůbec jednoduché najít. „Já jsem měl obrovské štěstí, moje švagrová, která má invaliditu druhého stupně, práci nesežene vůbec,“ doplňuje Marek. „Kvůli bolestem zad vydrží sedět maximálně dvě hodiny, o fyzické práci nemůže být ani řeč. Bere přitom měsíčně necelých sedm tisíc.“ Také diskuse na internetu jsou plné lidí marně hledajících jakékoliv vyhovující zaměstnání. Pracovali by rádi, jejich zdravotní handicap je ale pro spoustu pozic nepřekonatelnou překážkou – problémem je třeba neschopnost pravidelné docházky, nevhodné prostředí nebo malá nabídka zkrácených pracovních úvazků. Stát navíc za invalidy prvního a druhého stupně neplatí sociální pojištění, a pokud nejsou zaměstnaní, nezapočítává se jim tato doba jako tzv. „náhradní“, která je klíčová pro pobírání starobního důchodu.

Kolik je v Česku invalidních důchodců? Česká správa sociálního zabezpečení v roce 2013 evidovala 161 314 invalidních důchodců prvního stupně, 65 616 druhého a 206 484 třetího stupně. Celkem vyplatila na invalidních důchodech 44,5 miliardy korun.

Přispějeme, až vás zařadíme do kolonky

K invalidnímu důchodu mohou dále žádat lidé se zdravotním postižením o tři druhy příspěvků: na mobilitu, zvláštní pomůcku a na péči. V praxi je ale systém nefunkční.

Zásadním problémem je posuzování, které neumožňuje zohlednění individuálních potřeb a prakticky nerozlišuje ani typy postižení. Fyzicky, smyslově, duševně nebo kombinovaně postižené osoby jednoduše hází do jednoho pytle, takže spousta lidí ze systému zcela vypadne. Podle dva roky staré novely vyhlášky, která je součástí zákona o sociálních službách, se stanovuje výše příspěvků na péči podle tzv. deseti základních životních potřeb, přičemž každá má stejnou váhu. Sociální pracovník vyplní s žadatelem dotazník, kde jeho zdravotní stav vtěsná do unifikovaných kolonek. A posudkový lékař, který následně rozhodne o výši příspěvku, s klientem (až na výjimky) vůbec nepřijde do kontaktu – pracuje jen na základě křížků v dotazníku a zaslaných lékařských zpráv. Rozhodnutí posudkového lékaře lze napadnout a lidé mohou požadovat, aby je viděla posudková komise. Proces je ale zdlouhavý a spousta lidí na další kolečko po úřadech už nemá energii.

„S paní, která u mě dělala šetření, jsme byli skoro na hraně třetího stupeň,“ popisuje Jakub Neubert, zmíněný v úvodu. V reálu spadá do čtvrté kategorie „úplné závislosti“, přesto mu dotazník přiřkl jen třetí stupeň a o čtyři tisíce míň. „Třeba podle bodu, který se týkal nakládání s penězi a cennostmi, jsem naprosto soběstačný. Znám hodnotu peněz, dovedu rozpoznat jednotlivé bankovky a mince a rozlišit hodnotu věcí, jak se uvádí v dotazníku. Nikde se už ale neřeší, že si ty peníze nemůžu třeba sám vyndat z peněženky,“ uvádí konkrétní příklad. Stejně si stěžují i další. „Mám syna s těžkým autismem, příspěvky jsou pro nás naprosto zásadní,“ přidává se Terezie P. (také si nepřála uvést plné jméno) „Do dotazníku nám zaškrtli, že si je schopen sám podat a porcovat stravu, s tím problém skutečně nemá. Jenže už nebylo kam zaškrtnout, že pak někdy hodí talířem o zeď.“

Seznam základních životních potřeb podle dotazníku

1. Mobilita
2. Orientace
3. Komunikace
4. Stravování
5. Oblékání a obouvání
6. Tělesná hygiena
7. Výkon fyziologické potřeby
8. Péče o zdraví
9. Osobní aktivity
10. Péče o domácnost

Příspěvek na péči, který je pro lidi potřebující asistenty stěžejní, se dělí do čtyř kategorií podle míry závislosti. Osoby nad 18 let mohou dostat 800 až 12 000 korun, u dětí a mladistvých začíná dolní hranice na 3 000 korunách. Jana Anderlová z obecně prospěšné společnosti Asistence, která spolupracuje s Jedličkovým ústavem a školami, ale upozorňuje, že ani maximální výše zdaleka nemusí být dostatečná. „Spočítaly jsme s kolegyní, že nejvyšší příspěvek vystačí při celodenní potřebě asistenta jen na pět a půl dne,“ popisuje. „A nepřetržitá pomoc je často nezbytná. Setkáváme se s tím, že z rodiny nebo ze školy jsou studenti zvyklí, že jim, když potřebují, někdo pomůže s maličkostí, vyndá svačinu, podá spadlý papír. A při vyplňování dotazníku si pak někdy ani neuvědomí, k čemu všemu asistenta potřebují.“ Řešení tedy bývá na rodině, okolí nebo sponzorech, které si člověk sám vyhledává.

Výše příspěvků na péči

Měsíční výše pro osoby do 18 let:

3 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),

6 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),

9 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),

12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Měsíční výše pro osoby starší 18 let:

800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),

4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),

8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),

12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Ve zvláštních případech lze příspěvek zvýšit o 2 000 Kč měsíčně (týká se jen osob do 18 let).

„Mám pocit, že celý systém je nastavený tak, jak nedat,“ říká nespokojeně Jakub Neubert. „Přitom jde stát proti sobě. Sám jsem třeba zkoušel požádat o přeřazení do čtvrtého stupně, paní na úřadě mi ale vytkla, že jsem moc samostatný… Tak jsem si z ní už dělal trochu legraci, že teď půjdu domů, lehnu si do postele a nebudu dělat nic. V tom případě mě posoudí, že na těch dvanáct tisíc mám? Paní se na mě podívala a řekla: ,Nikomu to neříkejte, ale mohlo by to tak dopadnout‘.“ Přitom aby mohl Jakub Neubert pracovat a jako zaměstnanec odvádět daně, potřebuje asistenta.

Čtyři stovky na benzín, čtvrt milionu za psa

Příspěvek na mobilitu je skoro směšných 400 korun měsíčně a nárok na něj vyplývá z přiznání průkazu ZTP nebo ZTP/P. Před dvěma lety nahradil dávky na provoz auta a na dopravu, peníze získávali žadatelé jednorázově za celý rok. Dnes se vyplácí každý měsíc a navíc od měsíce, v němž si o příspěvek požádají.

Po finanční stránce je situace lepší u příspěvků na zvláštní pomůcku, náležící lidem s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí nebo těžkým sluchovým či zrakovým postižením. Nově se ale okruh lidí, kteří mají na pomůcky nárok, zúžil a výrazně se seškrtaly i seznamy pomůcek, o které lze žádat. Také u tohoto příspěvku rozhodují o vyplacení lékaři posudkové služby.

Dávka je určena na pomůcky, které nejsou považovány za zdravotnický materiál a nejsou hrazeny nebo zapůjčovány zdravotní pojišťovnou, a patří k nim i úpravy bydlení nebo asistenční psi. Zákon jasně stanovuje, na které pomůcky mají žadatelé nárok, v průběhu šedesáti měsíců lze vyčerpat příspěvky až do výše 800 000 korun. Lidem s tělesným postižením nabízí třeba proplacení stavebních prací spojených s rozšířením dveří, nájezdové ližiny nebo úpravu motorového vozidla. Zrakově postižení mohou zažádat o kalkulátor s hlasovým výstupem či indikátor barev, sluchově postižení pak o signalizaci bytového zvonku a pláče dítěte.

Dobrou zkušenost s příspěvkem na zvláštní pomůcku má třeba nevidomá studentka C. N. (plné jméno má autorka k dispozici), která si nedávno pořídila vodicího psa. „Náklady na výcvik byly čtvrt milionu, z toho 90 % platil stát, zbytek já. Navíc mi nabídli, že zkusí sehnat sponzora, to bych mohla platit ještě méně nebo skoro nic,“ popisuje. Většinu nákladů tedy v jejím případě pokryl stát, přesto se rozhodně nejedná o levnou záležitost. Pytel granulí stojí na měsíc okolo 1 500 korun, sami si lidé financují i návštěvy veterináře a další nezbytnosti.

Komu patří průkaz

Finančně může pomoci i průkaz ZTP (zvlášť těžké postižení) nebo ZTP/P (zvlášť těžké postižení, osoba má/může mít průvodce). Držitelé průkazu ZTP mají nárok na bezplatnou městskou hromadnou dopravu a slevu 75 % na jízdné vlaky a autobusy. Pokud je jim přiznán průvodce, jezdí navíc bezplatně i on nebo asistenční pes. Dál se k průkazu vážou parkovací průkazy, slevy ze vstupného na kulturu a sport nebo daňové úlevy.

V minulém roce padlo nařízení exministra Jaromíra Drábka, který v roce 2012 nesmyslně odebral průkazy desítkám tisíc lidí. Přiznávání přestalo probíhat na základě diagnózy, posudkoví lékaři místo toho zkoumali „závislost v oblasti funkčních poruch pohyblivosti a orientace“. Nárok najednou neměl člověk schopný ujít dvě stě metrů, přestože měl například končetiny amputované. Ministerstvo argumentovalo zneužíváním průkazů, když během deseti let narostl počet držitelů o sto tisíc, svým krokem ale řadu lidí citelně poškodilo.

„Jsem neslyšící a před necelými dvěma lety mi vypršela platnost průkazu ZTP,“ popisuje vlastní zkušenost Jitka V. „Posudková komise mi řekla, že jsem schopná se plně orientovat, takže přestože mám vážný problém s ústní i písemnou komunikací, nemám už na kartičku nárok.“ O vrácení bojovala dva roky, průkaz znovu obdržela až letos v lednu, přestože jí postižení komplikuje běžný život i hledání zaměstnání.

Do roku 2016 by se měla podle aktuálních návrhů podoba průkazů sjednotit, bude existovat pouze jeden průkaz osoby se zdravotním postižením. To by mělo ušetřit práci lidem i posudkovým lékařům. Držitelé stávajících průkazů budou mít na základě novely zákona nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením podle pravidel platných od počátku letošního roku, přičemž nárok přejde automaticky a na stejné úrovni. K poslednímu dubnu 2014 navíc skončila platnost všech speciálních sKaret, dalšího pozůstatku Jaromíra Drábka. Průkazy sloužily mimo jiné jako průkaz osoby se zdravotním postižením, po kritice kvůli zásahu do soukromí a zbytečným komplikacím pro uživatele, kterou vznesli ombudsman, Národní rada osob se zdravotním postižením a další instituce, ale padly a ministerstvo se opět vrátilo ke staré podobě.

Jak se v tom vyznat? Netuší ani úředníci

„Celý systém je strašně komplikovaný a neprůhledný,“ říká Jitka Vrchotová, vedoucí poradny Národní rady osob se zdravotním postižením. Přehledné jsou třeba webové stránky Ministerstva práce a sociálních věcí nebo České správy sociálního zabezpečení, existují poradny, kam se mohou žadatelé obrátit. To ale zdaleka nestačí. „Spousta lidí v tom plave, neví, na co má nárok, kam se obrátit, co a jak vyplnit. A ještě horší je, že se v tom často neorientují ani úředníci.“ Její slova potvrzuje i praxe. „Pomáhal jsem kolegyni, která kvůli duševnímu onemocnění dostala invalidní důchod,“ vypráví Petr Kubeš. „Zjistil jsem, jak moc všechno záleží na konkrétních lidech – kterou přepážku si vyberu, jaký sociální pracovník ke mně přijde vyplňovat dotazník, ke kterému posudkovému lékaři se moje žádost dostane.“ Stejně mluví také Jakub Neubert a další.

Že systém špatně funguje, je evidentní. A zásah je potřeba i v personální oblasti. „Na sociálce jsou dnes lidé podhodnocení, je jich tam málo, v hrozných pracovních podmínkách,“ vypočítává Vrchotová. „Je potřeba více lidí a systém doškolování, který teď prakticky neexistuje. Úplně také chybí systém sociální práce v pravém slova smyslu. Pracovník by měl chodit do terénu, navštěvovat lidi, zjišťovat jejich konkrétní potřeby. Bývalý ministr Drábek nastavil metodu biče: vyplňte to a to, jestli to vyplníte špatně, nic nedostanete. Když jsou ale lidi v nouzi, stát by jim měl dobrou sociální prací pomoct a poradit, ne je v tom nechat.“

Služby jen někde a pro někoho

Rezervy jsou také v systému poskytování služeb. „Paradoxem je, že na některé služby nejsou prostředky, přestože pečovatele nebo asistenta třeba seženete. Pak ale někdy máte zase v rukou peníze, ale není koho jimi zaplatit. V Praze, Brně a velkých městech to nebývá problém, ale jinde je situace často zoufalá. A to nemluvím o profesích typu tlumočník do znakového jazyka, kterých je skutečně jen pár v republice,“ uvádí z praxe Vrchotová. Pracuje v poradně NROZP a denně odpoví na desítky dotazů a poptávek.

Bude líp?

Do změn se chce pustit nová ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová. Nastavení exministra Drábka zkritizovala, ohlásila změny a na úvod zrušila avizované přezkoumání zdravotního stavu, které měl původně do roku 2015 absolvovat každý držitel průkazů TP, ZTP a ZTP/P. Zároveň opětovně zařadila institut osoby zdravotně znevýhodněné do zákona o zaměstnanosti a urychlila přípravy Monitorovacího výboru Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a jeho zařazení pod Úřad veřejného ochránce práv.

Ministryně se také jednoznačně vyjádřila proti deseti posuzovacím bodům. Odborníci zatím navrhují nejméně čtyři možnosti řešení: vrátit se k původnímu systému, kdy se hodnotilo 36 oblastí a 129 jejich podmnožin, nebo u tohoto staršího systému stanovit ke každému úkonu určitý počet bodů, rozdělit současných deset potřeb na další podoblasti nebo stanovit míru závislosti podle počtu hodin poskytovaných služeb denně.

Instituce také požadují od vlády lepší spolupráci mezi ministerstvy, která mají zdravotně postižené na starost. Nyní jsou kompetence rozdělené mezi Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Pak si některé lidi přehazují mezi sebou a nedokáží se dohodnout. Myslíme si, že by to mělo být provázané,“ dodává Jitka Vrchotová.

Přání je hodně a očekává se, že transformace systému zabere několik let. Přes pokroky jsou tak zásadní změny zatím stále ve hvězdách.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2015).