Tvůrci filmu „Já, Olga Hepnarová“: Nikoho jsme se nesnažili ospravedlnit

„“Milí přátelé, je mi velmi líto, že nemůžu být v tuto chvíli s vámi. Nicméně cítím, že vám musím něco říct,“ vzkázala perfektní angličtinou na videu polská herečka Michalina Olzańská, Olžina představitelka, která se z rodinných důvodů nedostavila na tiskovou konferenci o filmu Já, Olga Hepnarová. Ta byla v pátek 18. března součástí doprovodného programu 23. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Febiofest.

Já, Olga Hepnarová je celovečerní historické drama o životě poslední popravené ženy v Československu. Ta v létě roku 1973, ve svých 22 letech, záměrně srazila na tramvajové zastávce v Praze nákladním vozem více než dvacet lidí, z nichž osm usmrtila. O dva roky později byla odsouzena k smrti oběšením.

„Chtěla bych všem moc poděkovat, především statečným režisérům Tomášovi a Petrovi. Ale i všem ostatním, kteří mi pomohli stát se Olgou. Pro mladou herečku je riskantní hrát takovouto roli. A není jednoduché ji poté nechat jít, zbavit se všech démonů, které jste museli poznat, abyste postavu stvořili. Byli jste pro mě jako rodina, jsme a vždy budeme tým,“ pokračovala Olzańská. Hlavně však publikum upozornila, že se tvůrci filmu nikdy nepokoušeli Olgu ospravedlnit. Představuje jen symbol příběhu, který by se mohl stát každému, kdekoliv, kdykoliv. Film není příběh o vražedkyni, ale o teenagerech, kteří si ubližují, o lidech bez domova, o všech, co se cítí smutní, protože společnost se k nim chovala špatně.

„Snažili jsme nefabulovat“

Režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda měli k dispozici autentické materiály: knihu Romana Cílka, soudní a policejní spis, Olžiny dopisy. „Když jsme něco neměli ověřené nebo si nebyli jisti, jak přesně to bylo, snažili jsme se to do filmu nedat, nefabulovat,“ objasňoval Weinreb na tiskové konferenci. Dokumentární záběry nejsou zařazeny proto, že se neví, jestli vůbec existují. I kdyby ano, režiséři by je podle jejich slov na 99,9 % nepoužili, protože se snažili udělat, sice podle skutečné události, hraný film.

Podle pamětníků 70. let se tvůrcům povedlo zachytit tehdejší atmosféru v Československu. Situace, kdy se Olga obnažuje na veřejné diskotéce a svůdně tancuje se svojí přítelkyní, by však podle nich nebyla možná. Weinreb s Kazdou se obhajovali tím, že scénu převzali přímo z vyprávění Olžiny přítelkyně. „Chápeme, že by to v té době nebylo možné, ale na jedné diskotéce by to jedna holka asi udělala a opravdu to udělala. Ve filmu je i scéna, kdy Olga den před útokem shodí trabanta do příkopu. Poté si údajně stopla policajty, kteří ji odvezli zpátky do Prahy. To je dokonale surrealisticky absurdní situace. Kdybychom to dali do filmu, bylo by to k neuvěření. Někdy můžou věci, které se staly, působit mnohem nedůvěryhodněji než věci, které se vymyslí,“ vysvětlil Kazda.

Poprvé se tvůrci filmu setkali s případem Hepnarové v dokumentu Zory Cejnkové. Podotkli, že v žádném případě nejsou fascinovaní zlem, ačkoliv točí o negativních věcech a velmi problematické postavě. Zaujala je spíše „extrémnost“ činu. V ČSSR, kde se více mluvilo, než konalo, působil jedinec, který něco takového udělal, šíleně. Olga po vykonání zločinu nespáchala sebevraždu, jako se stává v podobných případech dnes, ale měla touhu vysvětlit, proč to udělala. „Chci zmínit poslední důležitou věc. Přistupovali jsme odpovědně ke všem stranám. Jak k Olze Hepnarové, k její rodině, k obětem a k pozůstalým obětí, tak k systému. Některé choulostivé věci se prostě nedají vynechat. Kdyby tam nebyly, tak velmi manipulují realitu. Například kdybychom vynechali soud, tak to působí tak, že Olgu popravili bez řádného soudu. Nebo kdyby byl soud extrémně krátký, tak by to působilo, že jí oprátku dali hrozně rychle. Proces ale trval několik dní, takže my jsme to zcela záměrně protahovali, rozvíjeli to pobytem ve věznici, abychom jasně ukázali, že soud probíhal.“