Neúspěšní studenti vysokých škol – zátěž státního rozpočtu?

Studenti zejména maturitních ročníků více než kdy jindy přemýšlejí, zda budou ve své studijní cestě pokračovat i na vysokých školách. Někteří ve výběru mají jasno, jiným rozhodování komplikuje velké množství faktorů. Největším dilematem často bývá typ školy (veřejná vs. soukromá), forma studia (prezenční vs. dálková) nebo otázka, zda studium zvládnou, či nikoliv. Takové rozhodování je obvykle velmi zdlouhavé, nelehké, ale hlavně časově i psychicky náročné.

Psychicky náročné rovněž bývají i začátky studia na vysoké škole, které některé ze studentů donutí studium ukončit kvůli domněnce, že „na to prostě nemají“. Někteří z nich svá rozhodnutí berou na lehkou váhu i proto, že jediný výdaj za svůj pokus (hovoříme-li o studiu na veřejné vysoké škole) bude ten za přihlášku, který se pohybuje od 500 do cca 800 Kč.

Výše zmíněný důvod však není tím jediným. Předčasné ukončení studia může mít i jiné příčiny, z nichž některé nelze ovlivnit. Studijní neúspěšnost se tedy netýká pouze prvních ročníků vysokých škol, ale také ročníků ostatních a jiných typů škol. Tato práce se však bude věnovat problematice studijní neúspěšnosti studentů vysokých škol a nákladům, které tato neúspěšnost způsobuje zejména státu.

První část práce se věnuje samotné studijní neúspěšnosti jakožto problému, kterému čelí značná část studentů a samotné vysoké školy, jejím příčinám, „nejsmrtnějším“ oborům a možným řešením této problematiky. V části následující je přiblíženo financování vysokých škol ze státního rozpočtu a mezinárodní srovnání úspěšnosti, v závěru této části jsou představeni studenti na pozadí čísel. V závěru práce jsou shrnuty možnosti řešení této problematiky.

1. Studijní neúspěšnost

Studijní neúspěšnost, propadovost či úmrtnost (Mouralová – Tomášková, 2007, s. 16) – pojmy, které mohou evokovat pocit, že se jedná spíše o pravidelné neúspěchy v rámci jakéhokoliv studia. Jedná se však o jeden z největších problémů studia vysokoškolského, kdy dochází k jeho neúspěšnému ukončení z různých důvodů. Právě vysoké školy se kvůli nepovinné školní docházce se studijní neúspěšností svých studentů potýkají nejčastěji.

Jak se ale studijní neúspěšnost může vypočítat? Statistiky pracují s podílem studentů, kteří „ve stejném roce vstoupili na vysokou školu a studium dokončili ve standardní době nebo potřebovali další až tři roky navíc či ho do této doby neukončili. Do čísel se započítávají i studenti, kteří přestoupili na jiný obor, a studium (ne)dokončili tam.“ (Mačí, 2020b).

Obecně se však uvádí, že až jedna polovina studentů si špatně zvolí vysokou školu (Strouhal, 2019; Vaverková, 2019). Předčasné odchody ze studia ale nemají dopad pouze na životy jedinců, kteří taková rozhodnutí museli učinit, nýbrž i na samotné veřejné vysoké školy, respektive na stát, který tyto školy financuje a který na studenty musí doplácet.

Podle P. N. Samčenka (2019) je největším problémem studijní neúspěšnosti nedobře nastavený systém, který postihuje už i samotné střední školy, na nichž studenti absolvují státní maturitní zkoušku, která svým způsobem neumožňuje individuální profilaci studenta. Obdobným problémem jsou i jednotné přijímací zkoušky, díky nimž se na školy mohou dostat i studenti, kteří postrádají patřičnou kvalifikaci, a tak jsou nuceni studium předčasně opustit.

1.1 Příčiny

Příčin, které stojí za studijní neúspěšností, může být hned několik. K ukončení studia tak dochází buď na vlastní žádost, anebo kvůli nesplnění studijních povinností (nedosažení potřebného počtu kreditů za semestr či akademický rok, nesplnění konkrétního předmětu jako prerekvizity pro další dílčí předměty atp.). Jak uvádějí autorky Mouralová a Tomášková (2007, s. 17), studenti „často formálně neukončí studium. Tím, že již školu fakticky nestudují, dojde dříve či později k nesplnění studijních podmínek, a vztah je oficiálně ukončen ze strany školy.“

Jak bylo výše zmíněno, nedostatečná kvalifikace může studentům studium značně zkomplikovat. Když studenti nejsou dostatečně kvalifikovaní z předchozího studia, obvykle dochází k neúspěchům v rámci prvního zkouškového období. Neúspěchy jsou způsobeny nejen nesprávnou volbou oboru a nedostatečnou kvalifikací, nýbrž i ztrátou chuti a motivace do studia.

V rámci studia určitých oborů může být klíčový i konkrétní ročník či předmět. Některým studentům nemusí ten který předmět vyhovovat. Na některých oborech existují i tzv. filtrovací či vyhazovací předměty, na něž je těžké se připravit a které si často dle studentů kladou za cíl vyselektovat ty, kteří jsou pro daný obor „stvořeni“.

Za studijní neúspěšností tedy nestojí pouze „hloupost“ a „neschopnost“, nýbrž i uvědomění, že studium daným jedincům nic nepřináší (Vlk a Stiburek, cit. in: Rychlík, 2017). Často se studentům může samotná výuka jevit jako nekvalitní či náročná (Rychlík, 2017), což mohou být rovněž důvody pro ukončení a případný přestup na jinou školu.

Další příčinou může být finanční situace (ibid.) nejen samotného studenta, ale i jeho rodiny. Studenti mívají zejména v prvních ročnících časově náročné rozvrhy a předměty, a tak nemají dostatek času na případné brigády. A ani tyto brigády obvykle nemohou pokrýt studentovy výdaje. Existují rodiny, které mají doma více studentů, a tudíž pro ně není jednoduché financovat více „studií“ najednou, která v sobě zahrnují nejen kapesné, ale i nájemné či kolejné, finance na stravování, ošacení atp.

S rodinou se také pojí určité rodinné starosti (ibid.) – v některých rodinách je potřeba, aby studenti, kteří nemají příliš početnou rodinu, která by se mohla starat například o nějakého nemocného rodinného příslušníka, byli právě těmto nemocným nablízku, jelikož jiní nemohou (např. právě kvůli svému zaměstnání).

Finanční situace se rovněž pojí i s upřednostněním jiných aktivit – cesta do zahraničí, jiné studium, výhodná nabídka práce atp. (Mouralová – Tomášková, 2007, s. 18). Často právě nabídka lukrativní práce studenty motivuje více, jelikož nabývají pocitu, že praxí v oboru toho získají více než samotným studiem. Například J. Mačí (2020b) ve svém článku uvádí, že nedostatek lidí na norském pracovním trhu studenty nutí svá studia nedokončit i přesto, že je studium bezplatné.

Zanechání současného studia přispívá rovněž k procentu studijní neúspěšnosti. Student se po neúspěchu při přijímacím řízení na svůj „vysněný“ obor zapíše na svou tzv. záchrannou školu, aby mohl nejen využívat studentských výhod, ale také proto, aby mezitím nemusel hledat zaměstnání a mohl se připravovat na další přijímací řízení, v němž v minulosti neuspěl (Mouralová – Tomášková, s. 19).

Jedním z posledních nejčastějších důvodů může být i nekompatibilita s vysokoškolským prostředím, již uvádějí i zahraniční studie (ibid., s. 20). Právě studium na vysoké škole nemusí korespondovat se studentovými zájmy a schopnostmi.

Za studijní neúspěšností tedy nemusí stát pouze jedna z příčin, nýbrž se může jednat o souhru několika okolností.

1.2 Nejvyšší studijní úmrtnost

Míra studijní úmrtnosti se liší nejen na základě konkrétních oborů, ale rovněž na základě vybrané fakulty či typu studijního programu (bakalářský, magisterský, doktorský). Autorky Mouralová a Tomášková (2007, s. 16) například uvádějí, že podle dat MŠMT z roku 2004 počet neúspěšných ukončení studia převyšuje počet těch úspěšných. Rovněž uvádějí, že nejvyšší úmrtnost je právě na programech bakalářských, což koresponduje i se situací posledních let.

Nejvyšší studijní úmrtnost zažívají zejména technické, přírodovědné a zemědělské bakalářské obory (Rychlík, 2017). Humanitní a ekonomické obory mají neúspěšnost mezi 40 a 50 %. Rekord v neúspěšnosti (90 %) však drží Technická fakulta České zemědělské univerzity (Boček, 2018). V roce 2003 bylo v prvním a druhém roce studia předčasně ukončeno 35 % studií. Toto číslo postupně roste a např. v roce 2016 překročilo i 50% hranici. Naopak nejnižší neúspěšnost je na školách uměleckých a na právnických a lékařských oborech s přísnými přijímacími zkouškami (Vaverková, 2019).

1.3 Možná řešení

Jako jedno z možných řešení se jeví zpoplatnění studia. Studenti by tak možná více uvažovali nad jeho zanecháním. V první podkapitole následující kapitoly bude této možnosti věnováno více pozornosti.

Samotné školy proti studijní neúspěšnosti bojují různě. Univerzita Karlova začíná už přijímacími zkouškami, kdy se jednotlivé fakulty snaží své podmínky pro přijetí upravit tak, aby vybraly uchazeče s nejlepšími výsledky. Masarykova univerzita například vloni na jaře zahájila kampaň na snížení studijní neúspěšnosti, která v sobě zahrnuje služby poradenského centra či proměnu nabízených studijních oborů. Západočeská univerzita v Plzni zahájila i online dotazování „neúspěšných“ studentů (Vaverková, 2019).

2. Financování vysokých škol

Podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, se v České republice rozlišují vysoké školy státní a veřejné, financované ze státního rozpočtu, a vysoké školy soukromé, které si musí pro svou činnost finanční prostředky zajistit (studenti za studium platí školné). Státní vysoké školy jsou policejní, financované z rozpočtové kapitoly Ministerstva vnitra, a vojenské, které jsou financovány ze státního rozpočtu, hlavně z kapitoly Ministerstva obrany (Eurydice, 2020; zákon č. 111/1998 Sb.).

Veřejným vysokým školám jsou dle Eurydice (2020) příspěvky ze státního rozpočtu poskytovány následujícími „třemi způsoby:

1. formou příspěvku ze státního rozpočtu na vzdělávací a v souvislosti s tím vědeckou a výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost […],
2. formou podpory výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných rozpočtů (poskytované podle zvláštního předpisu – zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací) nebo
3. formou dotace ze státního rozpočtu […].“

2.1 Srovnání se zahraničními školami

Z článku J. Mačího (2020b) vyplývá, že na základě mezinárodního srovnání spojitost mezi úspěšností studia na vysoké škole a jeho placením neexistuje. Ačkoliv systémy Irska a Spojeného království patří mezi ty nejúspěšnější, ve Spojených státech amerických, v Austrálii či Nizozemsku je úspěšnost spíše podprůměrná. Studijní neúspěšnost tak v Česku není tou nejhorší.

Ačkoliv je Česká republika ve srovnání úspěšnosti bakalářských studentů lepší než sousední Rakousko, stále je v zemích OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) podprůměrná (Mačí, 2020a).

2.2 „Studenti v číslech“

V akademickém roce 2018/2019 se do studia na veřejných vysokých školách zapsalo 57 616 studentů (Stroukal, 2019). Za každého studenta stát v roce 2018 platil průměrně 42 881 Kč ročně – pokud by polovina z nich po prvním ročníku studia nepokračovala ve studiu, stát by přišel 0 cca 1,4 mld. Kč (ibid.; Samčenko, 2019).

Podle P. N. Samčenka (2019) stát přichází o peníze nejen kvůli slevě na daních (ta v roce 2018 činila 4 020 Kč), ale také kvůli hrazení sociálního a zdravotního pojištění – ztráta by tak činila 55 152 Kč ročně, což by v případě poloviny přijatých studentů do bakalářského studia činilo 1 770 379 200 Kč (jedná se o orientační údaje). Stát přichází o peníze rovněž kvůli 75% slevě na jízdné. Nedobře zvolené studium po sečtení výše zmíněných a dalších nákladů tak stát vyjde ročně na cca 3,5 mld. Kč (Stroukal, 2019; Samčenko, 2019).

Bakalářské studium tak podle nejnovějších dat úspěšně absolvuje 62 % studentů, magisterské (pětileté) studium je na tom však z hlediska úspěšného absolvování lépe – dokončí je 71 % studentů (Mačí, 2020a). Data MŠMT (2019) ukazují, že se růst studijní neúspěšnosti v rámci bakalářských oborů po roce 2014 zastavil, ale naopak v rámci oborů navazujícího magisterského studia došlo k nárůstu.

Závěr

Náklady, které studijní neúspěšnost způsobuje státu, nejsou zanedbatelné. Je však záhodno říci, že se nejedná pouze o zátěž finančního rozpočtu, nýbrž i o pomyslnou brzdu ekonomiky a „zdroj“ trápení studentů. Neúspěšní studenti tak nemohou tušit, co studium a okolnosti přinesou.

Jako nejvhodnější se jeví identifikovat důvody, příčiny či motivace studentů k předčasnému ukončení studia. Například Západočeská univerzita v Plzni se tak pomocí dotazování snaží zjistit a objasnit tyto příčiny za účelem snížení počtu neúspěšných studentů.

Další možností je podrobnější představení oboru – co obnáší, co od něj čekat – tomu může napomoci například součást programu Masarykovy univerzity, a sice poradenství. V této oblasti by mohly pomoci i zkušenosti úspěšných absolventů či studentů, kteří plánují studium toho kterého oboru dokončit.

V neposlední řadě se jako vhodné jeví i zpoplatnění studia, které by mohlo studenty vést k hlubší sebereflexi. Spousta studentů by tak svá rozhodnutí ohledně výběru či zanechání studia zvažovala více, kdyby za ně bylo nutno platit vlastními financemi.