Oskar Ed: Můj největší sen

Komiksová tvorba je ve světě, zvláště v tom anglofonním, předmětem akademického zájmu už minimálně dvacet let. Důvod je jednoduchý – v rámci média vznikla a vznikají díla, která nabourávají ukotvenou představu o převážně vizuálním, zjednodušeném jazyku, tlumočícím dětskému publiku pulpová témata. Od začátku osmdesátých let, kdy přišlo několik autorů, kteří dokázali, že komiks může být plnohodnotným médiem se seriózní literární složkou, se zásadní díla počítají na desítky – a přibývají. S českým, potažmo československým komiksem je to výrazně jinak.  Teprve v posledních několika letech pár tvůrců opatrně přešlapuje před prahem něčeho opravdu zásadního. I teoretické ukotvení komiksu si s velkou zásluhou Centra pro studia komiksu při Akademii věd české republiky teprve připravuje cestu k analýze současného komiksového dění. Většina prací čtveřice Foret-Kořínek-Jareš-Prokůpek je historiografických, nebo se podobně jako zahraniční kolegové snaží posunout vyčerpávající debatu o podstatě komiksového média. Loni v létě vydaná kniha Oskar Ed: Můj největší sen má potenciál základního kamene nové vlny alternativního komiksu.

V Praze usazený autor slovenského původu Branko Jelinek je komiksovému publiku v Čechách i na Slovensku se svou postavou Oskara Eda dobře známý. Jeho eponymní trilogie vycházela v letech 2003 – 2006 u již zaniklého nakladatelství Mot, několik krátkých příběhů se objevilo v různých sbornících, například v Aarghu!, Jelinek se dokonce dostal na stránky legendárního amerického časopisu Heavy Metal. Už tehdy působil Oskar Ed jako zjevení: nejen svým zdánlivě nelidským vzezřením, ale především tím, že Jelinek dalece přesahoval domácí konvence. Jeho příběhy byly značně surrealistické a temné, prostupovaly do nich osobní motivy a nešetřily nápady. Sám Jelinek si ale nejspíš uvědomil, že je nutné zajít ještě dál. Na aktuálním, na domácí poměry monumentálním grafickém románu pracoval celých osm let a na výsledku to jde v tom nejlepším smyslu vidět. Můj největší sen je nečekaně intimním vyprávěním o rodinné situaci prepubescentního chlapce Oskara. Rámcové vyprávění zachycující jeho rodinu na cestě na neznámé místo je zpočátku pouze základním táborem, ze kterého Jelinek Oskara posílá do nejzazších končin jeho mysli a vzpomínek, plných odloučení, lítosti a pocitu viny.

Do charakteru Oskara Eda se během těch osmi let Branko Jelinek ponořil opravdu důkladně. V knize se v podstatě nic neděje mimo jeho vědomí, je jediným vypravěčem, jiný pohled nám nabízen není, a s postupem času sílícím vztahem k Oskarovi o něj ani nestojíme. Ostatní postavy se od tohoto pohledu odvíjí: jen málo vidíme skryté motivace charakterů, jejich počínání mimo políčka je nám zprostředkováváno sice jejich ústy, ale pouze z útržků rozhovorů, kterých je Oskar svědkem. Navíc jeho vztah k rodičům je silně pokřiven  neustálým soupeřením o morální kontrolu nad jejich situací: otec záletník se snaží obnovit vztah k manželce a synovi tajuplným výletem do míst, které má pro něj a jeho ženu zásadní význam, během cesty se však jeho záporné vlastnosti neustále vynořují z jeho navenek suverénně pohodové nátury. Dialogy, které naplňují prostor automobilu mířícího neznámo kam, jsou v nejlepším smyslu civilní, jen na několika málo místech mírně křečovité, ale v celku působí uvěřitelně a s citovým dopadem. Tento civilní tón rámcového příběhu je pak v jasném kontrastu s šedivým vnitřním světem Oskara, který se snaží uniknout ponižování a nepochopení otce do fantaskní krajiny, která je ale naplněna koncentrovaným destilátem jeho starostí, ze které se mu nedaří vystoupit. Stylizace titulního charakteru s beznosým bílým obličejem je vědomě využívána ku prospěchu emocionálního dopadu, protože jeho povaha a vnitřní krajina jsou v přímém rozporu s jeho strohým, bezvýrazným obličejem.

Jedním z mála slabších míst komiksu jsou vedlejší postavy. Ačkoliv je Jelinek staví přesně tak, aby měli v interakci s Oskarem tu největší efektivitu, nelze se ubránit dojmu, že jsou rozvrženy s menší péčí než titulní charakter. Otec s matkou jsou sice živelnou dvojicí, trochu víc emocionálního pozadí by ale oběma výrazně prospělo.

Jelinkův grafický román má několik vrstev, které zaručují, že se s každým dalším přečtením stanou novým zážitkem – což je vlastnost, která české komiksové tvorbě zoufale schází. Velkou roli hraje také absence silných scenáristických osobností. V Česku je i díky dobře vedeným ateliérům ilustrace a malby na Akademii výtvarného umění, Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Fakultě designu a umění ZU v Plzni množství dobrých kreslířů, kteří se pouští do vlastních komiksových počinů, nicméně jim schází dostatečný scenáristický vhled a zároveň odstup od vizuální stránky. Můj největší sen je však důkazem, že situace se pomalu lepší, zároveň má potenciál inspirovat řadu budoucích autorů a stát se tak důležitým mezníkem v domácí komiksové historii.

Branko Jelinek. Oskar Ed: Můj největší sen. Překlad ze slovenštiny Vojtěch Mašek a Karolína Voňková. Grafická úprava, obálka a sazba Nikola Klímová. Nakladatelství Karolína Voňková – Lipnik  2016, ISBN: 978-80-905679-2-4.

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.