Ian McEwan: Solar
V pořadí jedenáctý román britského autora Iana McEwana sleduje devět let života znuděného fyzika Michaela Bearda. Obtloustlý a plešatící padesátník, který získal v mládí Nobelovu cenu za Beard-Einsteinovu konflaci a od té doby žije z popularity svého jména, je typickým představitelem konzumerismu. Jídlo, alkohol, ženy, svoboda a pohodlí je vlastně to jediné, co motivuje většinu jeho rozhodnutí a pro co tedy vyvíjí alespoň minimální úsilí. O to ironičtější je fakt, že se prospěchářský a přízemní Beard stal odborníkem na klimatickou změnu a její celosvětově známou tváří.
Román lze číst více způsoby. Čtenář jej může chápat jako tragédii, pokud v hlavní postavě (a koneckonců i ve všech vedlejších) vidí podobenství lidstva na přelomu tisíciletí. Nebohý Beard na svých bedrech v takovém případě nese jeho veškerou tíhu – již zmiňovaný konzumerismus a z toho plynoucí neschopnost si cokoli odepřít, ale také povrchnost, sobeckost, zbabělost a značnou omezenost. Ačkoli není žádná z postav vyloženě kladná, můžeme na každé najít cosi dojemného. Milenec Beardovy poslední ženy Tarpin byl sice agresivní, ale smutně prostoduchý, účastníci konference o klimatické změně, která se ovšem konala na severním pólu a byla energeticky tak náročná, že z nich udělala pouhé pozéry, upřímně věřili, že svým uměním a vášní dokážou změnit svět k lepšímu, Melissa, která Bearda podvodem dotlačila k otcovství, se před ním úmyslně rozpovídala o jiném muži, aby před opět nevěrným Beardem nevypadala tak osaměle. Nakonec je tady sám Beard, který je vlastně celý dojemný – mlsný neohrabaný fyzik nedokáže odolat pokušení pytlíku smažených chipsů nebo kupuje své malé dceři na letišti nevhodné dárky, z kterých se před otcem raduje, aby mu udělala radost. Není schopen držet krok s dobou a v moderním světě neustále naráží. Úzkostlivě, dojemně se o sebe bojí. Při výpravě na severní pól je přesvědčen, že mu během močení v mrazu umrznul a odpadl penis, a až v hotelu se dozvídá, že mu jen vypadl z kapsy jelení lůj. Později jej cestou na konferenci začalo píchat v levé plíci, musel tedy zpomalit a dorazil později, protože „žádná konference nestála za to, aby kvůli ní umřel.“ Svou svazující úzkostlivost si uvědomuje až ke konci příběhu, kdy se blíží z vězení propuštěný Tarpin, a Beard, jehož strach by tentokrát mohl být konečně oprávněný, konečně usuzuje, že „buď je jeho život v ohrožení, nebo je hysterický zbabělec.“
Především se ale má Beard velice rád. Jeho (tak nepochopitelná) láska k sobě samému je snad to nejdojemnější na celém románu. S neskutečnou rychlostí a veselou lehkomyslností si promíjí veškeré své menší i větší prohřešky, další skleničku vin de pays nebo odsouzení nevinného Tarpina k osmi letům vězení, jen aby případné podezření ze smrti Beardova podřízeného nepadlo na něj samotného. Beard ovšem nemá tak silnou vůli, aby dělal něco se svým nezdravým životním stylem, který (na rozdíl od všech umrzlých penisů a Tarpinů) bude nakonec opravdovou příčinou jeho konce.
Právě tento pohled na věc umožňuje čtenáři druhý způsob čtení – román lze totiž také chápat jako komedii, či dokonce jako kombinaci obojího. Humor v románu čtenář nečeká – pokud je seznámen s McEwanovou tvorbou, očekává možná román plný antagonistů. Za Solar ovšem autor obdržel v roce 2010 Bollinger Everyman Wodehouse Prize, cenu, která se v Británii udílí za humoristické romány. Jak to tedy s humorem v Solaru je?
Můžeme koneckonců říct, že smysl pro humor má i samotný Beard – je to jedna z mála vlastností, které jej v očích čtenáře polidšťují. Jeho i autorův humor jsou ovšem v románu naznačeny jen velmi subtilně, o to větší uspokojení ale čtenáři přináší, když si uvědomí, že daná scéna nemusí být chápána nutně jen tragicky. Autor ovšem nemůže čtenářům určit, jak má být jeho dílo čteno, a čtenář si s ním musí tedy poradit sám.
U nás jsou podobným případem povídky nebo romány Milana Kundery, kde bývá tragédie protknuta náznakem humoru. Paralel s Kunderovými romány bychom ovšem u McEwana našli víc. Hlavní hrdina Solaru je vlastně typickým kunderovským hrdinou – cynický starší muž, který pohrdá ženami, a přesto jsou právě ony (spolu s alkoholem) jeho hlavní zálibou. Kundera prokládá příběh filozofickými a muzikologickými úvahami, McEwan zde zase vkládá pasáže z fyziky. (Je srozumitelná i čtenáři-laikovi, i když některé pasáže se jeví příliš zdlouhavé. Je tedy funkcí těchto úseků nudit čtenáře stejně, jako tyto odborné monology nejspíše nudily Bearda, a evokovat v něm tentýž pocit?) Především nás ale může zaujmout podivuhodná eskalace drobností. U Kundery k tomu dochází například v povídce Falešný autostop, která začíná nevinnou hrou milenecké dvojice, ale končí pro oba aktéry až tragicky, či v románu Žert, kdy neuvážený Ludvíkův vtip opět vyvolá řadu tragických událostí. McEwan tento prostředek použil například už v Pokání, kde Robbie posílá po malé Brioně zamilovaný dopis Cecilii, vloží ovšem do obálky omylem jinou, příliš vášnivou verzi, a Briony, která si dopis přečte a špatně jej pochopí Robbieho při první příležitosti pak označí za násilníka. Ten je za čin odsouzen a od (také zamilované) Cecilie tak násilně odloučen.
V Solaru pracuje autor s eskalací na více místech a ve snaze dodržet tragikomickou náladu příběhu zachází s tímto prostředkem uváženě. Jednou odpovídá znuděný Beard na konferenci jakési novinářce na otázku, proč je ve fyzice tak málo žen. Už v několika prvních větách je otráven sám sebou a rozhodne se taktéž znuděné obecenstvo i sebe probrat nějakou kontroverznější odpovědí: mužům podle něj přísluší exaktní věda, zatímco k ženám se hodí více vědy humanitní, protože se na rozdíl od mužů odmalička více než o vědu zajímají o své emoce a mezilidské vztahy. Ačkoli se domníval, že jej stejně nikdo neposlouchá, jediná přítomná fyzička na jeho účast pobouřeně rezignovala a z populárního Bearda se v Británii stala persona non grata. Situace zašla tak daleko, že překvapeného Bearda označili za neonacistu. Na celý případ se ale po čase zapomnělo a Beardově kariéře to nakonec nejen neuškodilo, ale paradoxně pomohlo. Podobně eskalovala i nehoda jeho podřízeného Toma Aldouse. Nevzhledný doktorand z ústavu k Beardově překvapení svedl jeho ženu. Když jej Beard po příjezdu domů přistihl, jak sedí v jeho županu v jeho obývacím pokoji, došlo k hádce, během níž se Aldousovi stala nehoda – uklouzl na předložce z ledního medvěda a rozbil si hlavu. Beard ve strachu z obvinění z vraždy bez zaváhání udělal vše pro to, aby Aldousova smrt vypadala jako vražda, kterou spáchal předchozí milenec Beardovy ženy. Právě díky Aldousově smrti objeví jeho spisy, ve kterých Aldous pracuje s využitím fotosyntézy pro obnovitelné zdroje energie a jejichž autorství si Beard přivlastní – opět nejen že proklouzl, ale ještě na situaci vydělal.
Román lze ale také číst jako výsměch současné době obecně. McEwan se v něm vlastně vysmívá všemu a všem – lidem nevěřícím v klimatickou změnu, ale i ekologickým nadšencům, kteří věří, že spasí svět. Na případu s Nancy Templeovou se vysmívá korektnosti, v Beardově vědeckém středisku zase zubatým dlouhovlasým mladým vědcům, při odbočce do Beardova mládí zase hnutí New Age hnutí, ke kterému se fanaticky připojila Beardova první manželka Maisie – autor zkrátka nešetří nikoho.
Pokud by ale váhající čtenář stále hledal humoristický tón příběhu, přesvědčí jej jeho rozuzlení. Autor zde vychází z klasických komedií – na scéně se najednou objeví vše, co Bearda celou dobu pronásledovalo a nemohlo dostihnout. V Novém Mexiku, kam musel pracovně odjet (ale doufal, že si tam bude především užívat), se přijde na jeho podvod s Aldousovým rukopisem, setká se s osvobozeným Tarpinem, dostihnou jej obě ženy a především jeho zdraví, před kterým dosud zavíral oči. Čtenář tak může pocítit uspokojení či zadostiučinění, že padouch byl konečně dopaden. Pro lítost nad smutným osudem hrdiny zde není prostor, autor si svou oběť do posledního detailu vychutnal: sledoval její zoufalé a těkavé myšlenkové pochody v horkém letním odpoledni a poslední pokusy o záchranu v podobě většího množství alkoholu, útěku do jiného baru či rychlého odletu do Sao Paula. Nic z toho však náš hrdina nestihne uskutečnit a příběh končí otevřeně: Beard pocítí neznámé bodnutí u srdce. Není to ale opět jen další případ, kdy Beard z beznadějné situace odchází jako oběť a vítěz současně?
Text vznikl v předmětu Literární a knižní kritika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
