A bude na benzín? A na cigarety? Reportáž o Češích, kterým se život prodraží
Ceny komodit v důsledku inflace, války na Ukrajině i covidových opatření závratně rostou a nejvíce na situaci doplácejí koncoví zákazníci. Tíživá finanční situace dopadá na řadu lidí, kteří podobný stav, třeba vyjít od jedné výplaty ke druhé, nikdy nezažili. Jiní už sahají do rezerv, protože bez úspor by náklady prostě neutáhli. A někdy je také těžké se omezit. Zde jsou tři příběhy lidí s různými osudy, které přibližují, jak se s těžkou finanční situací vypořádávají.
Tlumené pípaní pokladen nás provází od vstupu do kladenského obchodu, kam jsem s Michaelou vyrazil. Je jí 55, žije sama a vlivem koronavirových opatření ztratila před dvěma roky práci. Od té doby zaměstnání v oboru nesehnala, a většinu času tak tráví doma a růst cen sleduje se zatajeným dechem. Sama říká, že zatím zvládá vyjít s našetřenými penězi, ty však kvůli aktuální situaci utrácí rychleji, než by se jí zamlouvalo. „Velké nákupy teď nedělám, to ne,“ poznamenává a vzápětí laškovně dodává: „Ale to ne kvůli penězům, ale protože jsem si před Vánoci zlomila ruku.“ Stále se ještě naplno nezahojila, navíc následné rehabilitace jí také něco stojí. Třeba za „zbytečný kus natahovacího plastu“ určený na cvičení utratila 250 korun.
Ač je plná humoru, je na ní vidět, jak před jednotlivými položkami váhá a přemýšlí nad jejich cenou. „Určitě jsem se naučila dívat a podle nich se rozhodovat, kam půjdu nakupovat,“ vysvětluje a do košíku vkládá pomazánku za dvacet pět korun, „ale většinou stejně chodím do obchodů, kam jsem byla zvyklá chodit i předtím.“ Zelenina, která vykukuje zpoza regálů, jí přivede na další myšlenku. „Nově jsem objevila stánek se zeleninou, který je sice dál než Kaufland, kam obvykle chodím, ale je to tam levnější. Ale když vidím, jak mají v obchodech třeba papriky za sto korun, tak si je radši nekoupím, i když na ně mám chuť.“ I okolo jalapeños či lososa, které má ráda, prochází bez zastavení a pokračuje k pečivu. „Myslím si, že je kvůli mému zdraví dobře, že jsem v těchhle věcech ještě vybíravá,“ posuzuje, zatímco se natahuje po celozrnných bagetkách za 9 korun, které srovnává s rohlíkem za 2,50 ve vedlejším stojanu. Malý nákup, který je za minutu z pokladního pásu pryč, ji vyšel na více než 300 korun. Pohled na čím dál méně zboží za více peněz se stal smutnou realitou nejen pro ni.
Bývalá lektorka v sektoru hotelnictví se tak takřka ze dne na dne stala kvůli opatřením proti šíření koronaviru nevýdělečnou. Od té doby se marně snaží najít práci, zatímco ceny všeho rostou a ona chtě nechtě musí brát ze zásob, které si šetřila na důchod. Po nákupu si sedáme do restaurace, kam podle svých slov chodí nyní jen výjimečně, třebaže v minulosti do nich zavítala, i jen když si chtěla v létě sednout někam ven. Neskrývaně se těší, až zase bude peníze mít a bude je moci utrácet jako v minulosti, ale s nesnadnou situací, kterou předtím neznala, se poprala na jedničku. Za to podle sebe vděčí matce, která byla vždy spořivá. I když nikdy na nic cíleně nešetřila, tak díky výchově vždy kupovala jen to, na co v ten daný moment měla. Také její šatník neoplýval drahými značkami, přestože si je mohla dovolit. To, že tolik nechodí ven kvůli ztrátě zaměstnání, považuje i za klad. Nemusí si denně aplikovat make-up ani si kupovat nové oblečení. „Ani jsem si nenechala udělat nehty, ačkoli jsem na ně chtěla jít. Ke kadeřnici si ale alespoň jednou za šest týdnů zajdu, nemůžu se o sebe přestat starat úplně,“ říká a dodává „Ztráta zaměstnání hrozně zasáhne do sebevědomí.“
„Režim DPI byl hrůzostrašný“
O pár kilometrů na východ se setkávám s rodinou v odlišné situaci. Gabriela, 49letá obchodní referentka z Buštěhradu, a její 21letá dcera Karolína mě vítají ve dveřích rodinného domu. Ten působí dojmem napůl nedokončeně. Pravdou však je, že omítka je tím posledním, co chybí. „Jo, táta sám staví tu garáž už od roku 2019. Snad jenom se střechou mu pomáhali dělníci, jinak to celý zvládl svépomocí,“ líčí Karolína. Gabriela vysvětluje: „Už když začal před třemi lety, byla cena i s prací asi na dvou milionech. Společně jsme se při pohledu na vypočítané náklady zděsili a manžel se v tu chvíli rozhodl, že to zvládne sám. Tak se vše naučil, zavolal stavbyvedoucímu, co nám pomohl s barákem, a dal se do toho.“ Dnes už je „garáž“, jak objektu rodina říká, patrovou stavbou, která za zdmi schovává v přízemní části stání pro auta s malou pracovnou a v patře dva pokoje, které rodina normálně využívá. „Posledním výdajem byly garážový vrata, který stály dost,“ povzdechne si Gabriela, „Nikdy jsme nebyli zvyklí žít z platu do platu, ale teď to ani jinak nejde.“ Ze stavu financí je očividně mírně nervózní, museli si totiž půjčit na koupi ojetiny od manželovy sestry poté, co „manželovo sedmnáctileté auto zdechlo.“
„No a do toho všeho ta Bohemia Energy,“ stěžuje si. Rodinu loni zaskočil, podobně jako dalších 900 tisíc odběrných míst, náhlý konec jednoho z největších českých dodavatelů energií a skončila v režimu dodavatele poslední instance. Ten je stál dvakrát šest tisíc korun na zálohách. Firma Innogy jim sice více jak polovinu vrátila, ale z asi dvou tisíc, které byla rodina zvyklá měsíčně platit, se najednou z ničeho nic stalo 12. Matka říká, že i když si u nového prodejce vyřídili smlouvu ihned, trvalo asi dva a půl měsíce, než je v náporu nových zákazníků přijali a cena za zálohy vzrostla o 1500 korun. „Ty solární panely byly ale dobrá koupě,“ doplňuje a ukazuje směrem nahoru. Střechu domu jimi otec obložil a rodina hodnotí, že opravdu pomáhají s účty. K zdražujícím energiím doplní: „Já se ráda uskromním na tom, co omezí Rusko. Ráda si na sebe vezmu tři deky, ale zdražuje se neadekvátně i v těch sektorech, které s tím nemají nic společného.“ Aby však pro ně nebylo špatných okolností dost, musí se nyní kvůli válce na Ukrajině bát o zaměstnání v oblasti prodeje železa. Ruda, která se dováží z Donbasu, přestala do republiky proudit, a tak musel její zaměstnavatel přerušit prodej.
Čtyři kočky, které mi obíhají kolem nohou, pro ně představují také značný výdaj. „Nevím, co by se muselo stát, abych jim nedopřála žrádlo, které vím, že jim chutná. Samozřejmě jim nekupuju nic drahého. To krmení, které je za rozumnou cenu, pořizuju jen ve slevách. Často se stává, že nejlevnější cena žrádla určuje, do kterého obchodu pojedeme,“ vysvětluje a Karolína přitakává „Třeba balení 44 kapsiček, které, když je hodně zlevněné, stojí 300 korun, mají snědené během týdne. Vždy za tu cenu bereme alespoň dvě.“
Jako příklad aktuálního šetření také uvádí, že manžel odmítl jet s rutinním úkonem do autoservisu. Výměna oleje, která by podle ní stála normálně okolo 5 tisíc, se tak uskutečnila pár metrů od místa, kde sedíme. Jako hlavní viníky zdražování vidí obě ženy bývalou vládu s většinou z hnutí ANO a její ministryni financí se kterou si neberou servítky. Vzrůstající ceny je nutili šetřit už před nynější situací. „Je to na úkor kvality,“ říká o potravinách, které si může dovolit. „Doteď jsme kupovali méně a méně kvalitní potraviny a teď to bude ještě horší.“
Nasedáme spolu do auta, které majitelce rovnou varovně oznamuje skoro prázdnou nádrž. Ručička se pohybuje nepříjemně blízko červené, a Gabriele tak nezbývá než natankovat. Natural 95, který její auto vyžaduje, byla vždy zvyklá nakupovat na čerpací stanici nejblíž jejímu domu. Vtipkuje, že jí byla cena benzínu vždy jedno, „protože vždy nakupovala za 500.“ Situace jí však jedno být přestala, a proto spolu míříme k čerpací stanici, u které byla jen párkrát v životě. „Ráno mi Karolína našla, že to tady má být nejlevnější,“ tvrdí a zahýbá ke stojanu. Cena se tam záhadně drží na 43,90 za litr. To je proti 47,90 na jiných místech v okolí dostatečně lákavá nabídka, aby si žena o pár kilometrů zajela. Že by se kompletně vzdala přepravy automobilem, ale nepřipouští. Neví, jak by se dostala do práce, kam podle ní nejezdí žádný autobus.
„Nehodlám slevit ze standardů“
Mou poslední destinací je nevýrazný panelový dům na pražských Petřinách. V něm žije 76letá Irena, která musí vyžít jen ze svého a vdovského důchodu. „Je to méně než minimální mzda, dohromady něco přes 12 tisíc korun za měsíc,“ popisuje finanční situaci a dodává: „Musím teď vlastně pořád brát z toho, co jsem si kdysi našetřila.“ Přesto odmítá hledat v obchodech akční zboží a jak říká „strávit celý den jízdou tramvají, když si můžu doma vyluxovat.“ Obchody si tak nevybírá podle toho, kam by sama chtěla, ale podle toho, kam ji dcera o víkendu zaveze autem. Ujišťuje mě ale, že dcera na ceny kouká a také sama vybírá, kde to je nejlevnější. Finanční zátěž jí ale například znemožnila pořídit si vestavěnou skříň, na kterou několik let spořila.
Vyrážíme spolu do přilehlé trafiky a seznamuje mě s největším měsíčním výdajem – cigaretami. Ty kupuje za cenu 121 korun za krabičku a levnější značky odmítá. Kolik za ně utratí? „To je cena, ze které by vám bylo zle,“ říká. Dopočítám se ke třem tisícím za měsíc a ona přikyvuje. V některých ohledech se však uskromnila. Topí jen v jednom pokoji, svítí si malým světlem a jako vyučená švadlena si opravuje či upravuje starší oblečení sama. Ani nechodí k holiči, do restaurací nebo za kulturou. Radši si za peníze koupí cigarety. Podobně jako Gabriela a Karolína vidí hlavní vinu na straně předchozí vlády. Ani ta aktuální jí však nesedí: „Určitě by se našli lepší politici, než jsou v dnešní době.“
Moji návštěvu zakončuje po svém. „A jdu kouřit, to je jediné z čeho ještě mohu mít nějaký požitek.“
Reportáž vznikla v rámci Tvůrčích dílen II – redakce pod vedením Mgr. Františka Gély a za pomoci Mgr. Ondřeje Trunečky, Ph.D.
