„Vláda na mentálně postižené úplně zapomněla,“ říká neratovský farář Josef Suchár
Neratov / Eliška Drobná
Pod prosklenou střechou kostela v Neratově promlouvá zkušeným hlasem farář Josef Suchár. Vede tradiční katolickou mši, která se však od ostatních mírně odlišuje. Ministrantem je totiž mentálně postižený Jarda.
Práce Jardy není v neratovské komunitě výjimkou. Mentálně postižení, či jinak handicapovaní lidé zde působí v různých zařízeních, jako je třeba hospoda, pivovar nebo zahradnictví. To vše vybudoval s přáteli katolický kněz Josef Suchár, který nám po mši poskytl rozhovor. Proplétá se ním základní poselství: Nevzdávat se. A i v tom, co se může jevit jako špatné, hledat to krásné. Tento přístup k životu se zrcadlí v očích i Jardovi, který se po ukončení mše před všechny postaví a chvíli hraje na harmoniku. Nezvládne pochopit, co je to pandemie, nebo že na ni zemřel jeho bratr Roman. Podle jeho slov, bratr spinká. Na harmoniku hraje pro něj, aby se mu hezky spalo. Jeho hraní budí u všech přítomných dojetí. Neratovská komunita prozatím, pandemii přestála, vysvětluje Josef Suchár.
V rozhovoru s Lucií Výbornou jste zmínil poselství, že nikdo není zbytečný a je potřeba pomoci těm, kdo na to nestačí. Je něco v čem pomáhají naopak handicapovaní vám?
Oni jsou nositelé nového života tady v Neratově, protože bez nich by to neexistovalo. Od začátku padlo rozhodnutí dělat to s nimi. Ne pro ně, ale s nimi, takže oni pracují ve všech těch střediscích, které tady jsou, ať je to úklid, ať je to v hospodě, nebo zahradnictví. Tato střediska slouží k tomu, aby naplnila potřeby lidí, kteří sem přijíždějí. Aby tu byl servis, mohli se najíst a potom, když si něco chtějí odnést, tak upomínkové předměty se dělají v chráněných dílnách v Bartošovicích.
Zkomplikovala pandemie práci a komunikaci s handicapovanými?
Hlavní “byznys“, který tady děláme je poutní kostel, hospoda, pivovar a ubytovací zařízení a všechno nám zavřeli. Paradoxně nám hodně pomohl pivovar, protože se rozvážely flašky piva po celé republice, takže jsme nemuseli propouštět prakticky nikoho. Přesouvali jsme lidi na různé jiné práce. Hodně jsme šili roušky, Šili jsme pro brněnskou záchranku jednorázové obleky. Ze začátku tam, kde byli potřeba roušky se dávali roušky, ale potom už přicházely zakázky od našich přátel, kteří nás dlouhodobě podporují.
Přinesla pandemie i něco dobrého?
V bibli je napsaná důležitá věta: „Těm, kdo milují Boha, všechno pomáhá k dobrému.“ Ve všem můžete nalézt něco, co vás posune k dobrému. Paradoxně jsou to věci nepříjemného charakteru, které nás nutí něco dělat, protože to nechceme, a tak nás to nutí k té změně. Pro mě jako pro kněze to byl čas velmi bolestný, protože jsem nemohl chodit za lidmi, ale našli se zase jiné způsoby, jak nastavit nové komunikační toky.
Jak vnímali mentálně postižení, či jinak handicapovaní pandemii?
Pro ně to bylo hodně těžké. Byl to obrovský průšvih, co se stalo. Vláda na ně úplně zapomněla a byli totálně odepsaní. Dětem, které mají třeba poruchu autistického spektra nevysvětlíte, že je najednou nějaká pandemie a nařídilo se, že musí být doma. Pro ně je nejhorší den pátek a prázdniny. Zůstávají sami. Škola je jediné místo, kde se cítí opravdu šťastní a teď jim ho sebrali. Rodiče je nedokázali zvládnout, například Jarda to s námi zvládal dobře, ale jeho spolužáci měli záchvaty. Jednu maminku tu málem zabili. Protože dítě dostane záchvat, má sílu v rukách, začne mlátit a nevysvětlíte mu, že nemůže do školy. A přijde těžká medikace. Mnozí se nám propadli o tři stupně dolů. Byl to těžký čas. Chvála pánu Bohu, že jsme to přečkali, i když teď to opět narůstá. Uvidíme, jak to bude. Také jednoho mrtvého jsme tu měli.
Myslíte Romana, bráchu Jardy?
Ano, ti tady sedávali vždycky a s plyšáky nám dělali mši svatou, takovou radostnou. Hráli si s nimi, protože to byli jejich kamarádi, potom je hezké, jak to promění náladu osazenstva. Liturgie je krásná, ale je vznešená, někdy mně připadá až příliš vznešená. Lidé se bojí i usmát, protože je až moc důstojná. Když máte možnost dívat se do tváří těch lidí, tak prvně sledují, co to tam dělají. Třeba Roman, když měl své plyšáky, tak všechny museli mít ministrantské oblečení a pořád se o ně staral. Například bylo hezké, když přinášel kalich, tak ho nesl s opičákem a oba se vždy uklonili. A když jste viděli, jak se úsměvy lidí začínají roztávat, celá bohoslužba byla najednou radostná. Pak si člověk říká, co teď ty se svým teologickým vzděláním, podívej se na tyhle kluky, neumí ani číst, ani psát, ale co dokázali udělat s těmi lidmi.
