Herbář k čemusi horšímu

Co je poezie a co už není – bajky, seznam pornohvězd nebo hesla z etymologického slovníku a z atlasu zvířat? Sbírka Herbář k čemusi horšímu od Petra Borkovce přivádí čtenáře k přemýšlení o hranicích poezie. Balancuje uprostřed a kombinuje různé prvky, místy se zaběhne na jednu či druhou stranu – dává tak vzniknout pestré sbírce plné kontrastů.

Petr Borkovec se dostal do povědomí díky své básnické tvorbě. Debutoval sbírkou Prostírání do tichého v roce 1990 a o pět let později získal za sbírku Ochoz cenu Jiřího Ortena. Je ale autorem činným v mnoha dalších oblastech. Věnuje se i překladatelské činnosti, mezi jeho ceněná díla patří překlad Aischylovy Oresteiy či Chodasevičovy Těžké lyry, dále píše literaturu pro děti a za zmínku rozhodně stojí i Borkovcova publicistická činnost. Jeho články, prózy nebo třeba úvodní slova ke čtení v Café Fra, v sobě nehledě na formu nesou poetično, které jim dodává specifický ráz.

V tomto roce byl Petr Borkovec nominován se sbírkou sloupků, fejetonů, úvah a záznamů Sebrat klacek na Magnesii Literu. Mezi nominovanými na tuto prestižní cenu byl i v roce 2019, a to právě za Herbář k čemusi horšímu. Tato sbírka zaujme již svou obálkou, které dominuje velký nápis „Dolů, harfko, s suku!“, zatímco název se krčí ve své maličkosti pod ním. Jemně vyvedená květina ovšem jako by potvrzovala, že v rukou vskutku držíme herbář. Po otevření čeká další překvapení, kterým je text v latině. Lze se naštěstí dovtípit i bez slovníků a překladačů, že se jedná o medailonek autora. 

Básně jsou uspořádány – až na několik úvodních – podle abecedy. Zatímco v herbáři rostlin by takové řazení mělo svůj pragmatický smysl, tedy přehlednost a usnadnění hledání, v básnické sbírce se možná zdá samoúčelné. Čtenář si toho nemusí všimnout na první pohled, koneckonců není to něco, co by zde čekal. Snad si toho všimne u třetí básně, snad u desáté, každopádně tento moment jako vyřešení hádanky či pochopení slovní hříčky stojí za to. I jednotlivé básně často skrývají tajemství, něco, co je třeba rozklíčovat.

Básně posbírané v herbáři vyrostly různě, některé jsou tajemné, jiné hravé, vyprávějí, parodují, odkazují a parafrázují, po přečtení lze pochopit podnázev sbírky Ohlasy, centony a procvičování. Mnohé kousky vycházejí z přírody či z jejího zkoumání, Borkovec pozoruje škebli, borovice či svět dosud ukrytý pod právě obráceným kamenem. Možná se pod ním objeví i brouk, kterému je sbírka věnována: „Střevlíkovi měděnému, nechť mě zachová ve své lásce, nezměnitelně jeho ctitel a přítel Petr Borkovec.“

Ctitel a přítel střevlíka měděného ovšem pozoruje – a hlavně poslouchá – i lidi. Ti promlouvají ke čtenáři jako z jiného vesmíru, prostředník si totiž drží odstup. Sbírá, pečlivě vybírá a staví z těchto útržků něco nového, vytváří absurdní či zábavné kontexty. Vedle rozhovoru prodavaček v květinářství popisuje umírání domácích mazlíčků a na další stránce košatým jazykem nastiňuje poetickou chvíli v rodných Louňovicích. Básně se pohybují v různých vrstvách češtiny. Je z nich patrná fascinace slovy, etymologií i zvukovou stránkou jazyka. Z tohoto přístupu se rodí experiment, jedním velice dobře fungujícím je lidová písnička zapsaná pozpátku, je povědomá, a přece na ní něco nesedí.

A právě takový pocit vyvolává velká část sbírky. To samé lze říct o bajkách, které k autorově stylu sedí, příběhy o zvířátkách, jednoduché a přístupné, proto se dávají číst školákům. Mají v sobě ovšem jakousi temnou nevyhnutelnost a cynismus, který graduje s ponaučením pro tento žánr nepostradatelným. Bere ho ale někdo vážně? Těžko odpovídat, na druhou stranu to ani není nutné. Stejné je to i s otázkou: „Myslí to Borkovec vážně?“ Čtenář této sbírky se musí rozhodnout sám – jen ať přemýšlí, je to zdravé. I k čemusi takovému je básnický herbář.

Text vznikl  na semináři Současná česká literatura pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Foto: Český rozhlas Vltava