Fernando Vallejo a Madona zabijáků

Dnes už kultovní knihu latinskoamerického spisovatele vydalo až v roce 2019 nakladatelství Fra v překladu Petra Zavadila. Je první Vallejovou knihou publikovanou v češtině.

Vallejova “černá báseň v próze” začíná jakoby náhodným ponořením do změti vzpomínek, psaných téměř jako deník; jež obsahují myšlenkové vsuvky i následné opravy. Vyprávění syté niterními myšlenkami a pocity po několika málo stránkách neomylně zamíří k hlavnímu protagonistovi knihy, mladému Alexisovi. S ním se vypravěč (úmyslně stylizovaný jako částečné alter ego autora, též pojmenovaný Fernando) sblížil v domě společného přítele. Dominantní dějová linka, milenecký vztah s Alexisem, se začíná odvíjet s jakousi nahodilostí a všedností. “Ušetřím vás všech pornografických popisů a pokračujme,” ostatně zavelí vypravěč po seznamovací pasáži, a už se řítí k dalším dnům a zážitkům, taxíkem do kostela v Sabanetě a následně do svého bytu nedaleko místa, kde zastřelili dona Pabla, kam se za ním Alexis nastěhuje.

Ulice Medellínu (pokud možno co nejdál od rajonů, kam “ani Bůh nechodí bez ochranky”) a kostely, zejména kostel v Sabanetě, do nějž se za Madonou pravidelně sjíždějí sicarios i oba hrdinové, jsou v podstatě jediným jevištěm celého příběhu. Kostely jsou tichými a vznešenými oázami zdánlivého klidu a míru, jejichž faleš prozrazují oddaní modlící se zbraněmi za pasem i zkorumpovaní kněží. Fernando však do chrámů chodí rád odpočívat a kochat se výzdobou. Jeho záliba zobrazuje v podstatě celé vyznění novely: cokoliv je v hlavním městě smrti možné, lze to dělat pouze s ironií, bez citů a s neustálou vidinou možného konce.

Hlavním městem smrti s Andělem zhoubcem

Prosycený cynismem je pak popis krutostí a všednodenních zabíjení, které byly na vrcholu vlády Pabla Escobara v Medellínu tak běžné. Fernando se se smrtí střetává zejména díky Alexisovi, svému Anděli zhoubci. Neváhá totiž zasadit ránu z revolveru každému, kdo se na dvojici třeba jenom špatně podívá. Třeba i taxikáři kvůli hlasité hudbě, když ho požádali o opak nebo muži na ulici, který je nazval buzeranty. Další a další zdechlíci se kupí v divokých obrazech plných násilí a absurdity, až samotný význam a hrůza násilné smrti někam vyprchává… zůstává jenom onen cynismus a deziluze.

Vypravěč se vyhýbá patetickým opěvováním velkých citů a vlastně jakýmkoliv podrobnějším popisům, ať už jde o intimní scény nebo o ty vražedné. Místo aby tápal nad hlubším významem jednotlivých úmrtí nebo individualitou obětí, mlčí. Nechává tak události zaznít s jakousi větší pádností, právě jako výstřel z Alexisova revolveru.

V mnohosti a podobnosti jednotlivých scén se však podle mě jádro novely trochu utápí. Bez zdánlivého smyslu a záměru se za sebe vrství podobné příhody plné krve a absurdity a autor přitom čtenáře nevede žádnou konkrétní dějovou linií. Epizody míjejí jedna za druhou, aniž by bylo jasné, zda má jejich líčení hlubší smysl. Jejich mnohost a nedostatek variability má bezpochyby v příběhu záměr, ale osobně mně přesycení obrazy připadá trochu kontraproduktivní. Spíš než aby zostřilo vnímání příběhu, tak nějak otupuje a zahlcuje. Novela tak částečně pozbývá na svém šokujícím poselství i na své syrovosti a schopnosti odrážet realitu.

Dynamika děje se vrací v závěru příběhu, například s vrcholnou scénou, kdy dvojice narazí na zraněného psa, jenž před jejich očima spadne do stoky. “Býval bych chtěl jít dál a nevidět, nevědět, jenže pes mě volal tichým úzkostným nevyhnutelným vytím a strhával mě do své smrti.” Dvojice se rozhodne zasáhnout a pes se rázem stává bytostí hodnější soucitu, než kterýkoliv člověk v příběhu. „Jestli ho vytáhneme, bude trpět ještě víc. Musíme ho zabít.“ „Jak?“ „Zastřelíme ho.“ Pes se na mě díval. Žadonící pohled těch měkkých nevinných očí mě bude provázet, dokud budu živ, až do výsostného okamžiku, kdy se soucitná Smrt rozhodne, že ho ze mě vymaže. „Já ho zabít nedokážu,“ řekl mi Alexis. „Musíš,“ řekl jsem mu. „Nedokážu to,“ zopakoval. V tu chvíli jsem mu vytrhl revolver z opasku, přiložil jsem hlaveň psovi na hruď a zmáčkl spoušť. Rána zazněla tupě, utlumená zvířecím tělem, jehož čistá a nevinná dušička se pomalu, pomaličku vznášela do psího nebe, do kterého se já nedostanu, protože jsem součástí lidské špíny. Bůh neexistuje, a jestli ano, pak je to ten největší syfl.”

Medellín jako zmenšenina světa

Pomyslným vrcholem příběhu je také dopředu ohlašovaná smrt hrdiny, Anděla smrti Alexise. Poprvé vysloví křestní jméno svého milence Fernanda, než je zasažen střelcem z kolemjedoucí motorky. Fernando se ze ztráty dokáže vzpamatovat, setkává se s novým chlapcem Wílmarem. Samozřejmost, s jakou nahradí Alexise, jejich podobnost a zejména skutečná Wílmarova identita jinak celkem pomalu postupující příběh ve finále akcelerují a vygradují do prazvláštní katarze. Víc než kdy dřív je třeba dát autorovi za pravdu, je nutné opustit Medellín…

Medellín může být nejenom dějištěm nepochopitelných hrůz, které dějiny Kolumbii přichystaly. Autor, ač z Medellínu pochází, v roce 1971 opustil rodnou zemi kvůli studiím v Evropě a následně pobýval především v Mexiku (přijal zde i občanství). Do vlasti se vrátil až po 47 letech exilu, o zhruba patnáct let dřív, než jeho předobraz z Madony. Spíš než autentický záznam se tak Medellín v jeho novele může jevit spíš jako jistá metafora, jako zosobnění toho nejhoršího, co však probíhá i za hranicemi Escobarova vlivu, vlastně všude po světě. Vallejův text je plný jeho osobních odsudků a postojů, sám je vegan a dlouholetý bojovník za práva zvířat, tato filozofie prosakuje na povrch právě ve zmíněné scéně se psem. Zřetelný je i autorův odpor k náboženství a církvi, otevřená homosexualita nebo antinatalismus, které se v břitkých komentářích ozývají napříč dílem, a barví ho ještě více do černa.

Titul se dostal do výběru nominací za překlad v letošním ročníku Magnesia Litera.

Fernando Vallejo. Madona zabijáků. Přeložil Petr Zavadil. Praha: Fra, 2019.