KOMENTÁŘ: Formanův odchod a mizející šedesátá

Zpráva o úmrtí Miloše Formana, legendy československého a světového filmu, zasáhla při druhém dubnovém víkendu prakticky celý umělecký svět. Superlativy o jeho proslulé tvůrčí originalitě, oceněních a osobitém životním příběhu vzápětí zaplavily hlavní zprávy kulturních rubrik. Při pohledu zpět na jeho životní dráhu je ale také naprosto zřetelné, jak jeho osobnost, tvůrčí i osobní, beze zbytku definovala důležitou podobu české identity v posledním půlstoletí. Co pro nás tedy dodnes zůstává podstatou jeho nesmazatelné stopy a tak obdivovaného globálního úspěchu?

V souvislosti s nejasným uchopením současné české identity a problémem elit se minulý rok v literárních kruzích rozhořela plodná debata nad rozhovorem spisovatele Jáchyma Topola. Autor tehdy publikovaného „politického románu” Citlivý člověk v interview pro Právo mimo jiné  prohlásil, že: Komunistické Československo byla ubohá zakomplexovaná zem buranů obtočená ostnatým drátem – a moc jsme se od té doby bohužel nezměnili. Když dneska řeknu v cizině, I am from Czech Republic, tak se stydím před každým, kdo o nás něco ví. Možná je v tom až něco mystického, jak se to kyvadlo za Havla vychýlilo obrovsky nahoru a jak to pak šlo strašně dolů.” V rozhovoru pro Seznam  pak Topol mluvil v souvislosti se současnou českou politickou orientací o pocitu nepatřičnosti a určitém komplexu, který má jakožto Čech při příjezdu „na západ”.

Rozhovor v Právu vyvolal vlnu reakcí zejména proto, že na něj a další prohlášení reagoval Institut Václava Klause prostřednictvím exprezidenta a jeho úředníků Ladislava Jakla a  Jiřího Weiga článkem s dostatečně vypovídajícím titulkem „Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk?”. Typicky klausovským slovníkem zde trio kritizuje údajné spisovatelovo elitářství, utvrzování se ve vlastních pravdách a přezíravost nad českým národem. V textu by se ostatně paradoxně dali najít odsuzující formulace jako vystřižené z normalizačního Rudého Práva („Z Jáchyma Topola čiší odpor k druhým, on se normálních lidí přímo štítí.”). Mimo následnou opodstatněnou debatu v médiích o tom, jestli je vhodné, aby (bývalí) politici kádrovali spisovatele nad možnosti publikace jakékoliv knihy, však reakce také kupodivu otevřela podstatnou diskuzi o současné identitě „českého člověka”. A tu, jak se zdá, současná literatura ani kinematografie není schopna postihnout. Právě život a dílo Miloše Formana ale ukazuje, že v definici a mýtech, které v prohlášeních s patosem sobě vlastním Topol vyjadřuje, bychom měli vycházet ze zcela jiných příkladů a následně směřovat nutnou diskuzi o identitě a pojetí současnosti jiným směrem.

Formanův životní příběh tolik obdivovaného úspěchu v zahraničí totiž zobrazuje podstatu, z které může současné nastavení společnosti vycházet – a to hlavně jeho přístupem k lidem a také jejich filmovým zobrazováním. Síla jeho filmových zpracování vždy závisela na zobrazení přirozeného chování, běžných situací, které ale v těch nejběžnějších detailech hovořily o hlubších kontextech dotýkající se každodenních životů. Ať už to byly jeho československé filmy z šedesátých let, ve kterých se scenáristou Jaroslavem Papouškem  dokázaly bez jakéhokoliv pohrdání mimo jiné i obsazením neherců vytvořit dokonale plynoucí dialogy, vypovídající jak o omezenosti, povrchnosti nebo nezměnitelnosti lidí, ale také o tápaní a nejistotě dospívání.

Za dobře

Ne nadarmo se tak Forman stal asi nejvýznamnějším představitelem tzv. československé nové vlny, ze které vycházela i jeho, v mnoha ohledech změněná, zahraniční tvorba. Neopakovatelnou osobitost a talent vystihnout každodennost třeba jen ve výrazech, neztratil ani po tom, co dobyl Hollywood se zpracováním románových či divadelních předloh. Reakce generace československé nové vlny na totalitní strohost kinematografie 50. let probudila talenty schopné opravdovým realismem vystihnout svoji současnost a hovořit jakoby mimoděk o tématech, která očividně přetrvají i půlstoletí. To, že Forman to uměl nejlépe, svědčí nejenom zlidovění scén z Černého Petra, nebo Hoří, má panenko, ale i kompozice jednoho z nejobdivovanějších snímků historie filmu Přelet nad kukaččím hnízdem nebo jeho dalších filmů. Síla a odkaz režiséra, který byl známý tím, že je nejradši „za dobře se všemi” totiž závisí na tom, že se osobitosti Československa šedesátých let nikdy nezbavil. Neupozadil důraz na svébytně lidská témata a neopakovatelnou oslavu individuality, i když se zároveň po emigraci pustil do vdějčenějších hollywoodských zpracování. Je jednoznačné, že by neměly zdaleka takový ohlas, kdyby Forman přirozenost a autenticitu svých kořenů potlačoval.

Narozdíl od Topolova argumentu o tom, že jako Čech s dědictvím komunismu dodnes cítí komplex ze západu – pocit, který v jeho slovech vyznívá jako případ shrbenějšího „chudého” příbuzného z východu – Forman ukazoval, že naopak lze stát vzpřímeně s vědomím všech svých nedokonalostí a sounáležitostí vlastní identity. Režisér po emigraci neoplýval dokonalou angličtinou, provázely ho počáteční komerční neúspěchy a pro divácký úspěch se musel přizpůsobit mnohdy neúprosnému divoce tržně hospodářskému studiovému modelu – jenže způsobem, při kterém se nemusel stydět. Zvládal – pro středoevropský kontext soužití mezi světovými velmocemi – tak  důležité umění kompromisu. Pro Formana byly velmocemi na jedné straně totalita omezující ho ideologickým tlakem a na straně druhé komerční tlak trhu ve Spojených státech.

Být elitou

Schopnost vyjít s mnoha lidmi v těžkých situacích a zároveň si udržet vlastní důstojnost a neměnící tvář, vytváří cennou hodnotu, která kultivuje a dodává sebevědomí společenskému prostředí – každodennímu, tvůrčímu a zejména politickému. Posunu v údajně maloměšťáckém „českém” myšlení, na které naráží Topol, lze dosáhout jenom pomocí příkladů, mezi které patří celý Formanův život. Ne studem a shrbením se. Režisér dokázal umění kompromisu ovládnout zcela opačně než například jeho učitel z pražské FAMU, režisér Otakar Vávra – přestože byl geniálním režisérem, dokázal se tichým podřízením prosadit ve všech režimech a dovolím si tvrdit, že mnohokrát lidsky selhal. Naopak Miloš Forman byl schopen vždy diskutovat a dosáhnout svého nebo se v zájmu lepšího úmyslu odmlčet, aniž by se kdykoliv vzdal autentického vzdoru proti potlačování lidské důstojnosti. Jáchym Topol tak svojí argumentací o českém „komplexu ze západu” spíše podporuje skryté pokračování chování, které reprezentoval Vávra a často se tak mylně schovává za národní „švejkovstí”. Zapomíná, že mnohem konstruktivnější cesta je vzhlížet k osudům globálně inspirujících  tvůrců typu Formana.

Svým úspěchem Forman dodnes vytváří legendu o tom, že z malé země může vzejít umělecká ikona. Víc než cokoliv jiného ale představoval esenci sebevědomých šedesátých let, která z českého veřejného prostoru pomalu odchází.  Právě přirozenost a neshrbenost Formanovy generace a zároveň schopnost obstát v konfrontaci jiných podmínek tvořila přirozenou elitu onoho malého národa. V osudech lidí reprezentovanými Havlem, Formanem, Škvoreckým nebo Dientsbierem, kteří se nevzdali autenticity a kontaktu i s tím přirozeně horším v nás samotných, lze najít klíč k tomu, jak se nevracet k dalším jednoduchým odsouzením  a jak dnes tak omílané chybějící „elity” najít. Proto bychom se neměli k těmto tvůrcům otáčet zády a extrahovat jen slovníkové záznamy a nehybné pomníky, ale z autentických maličkostí jejich životů stavět pilíře pro sebevědomou prezentaci a uvědomění si nevymazatelných kořenů současné (středo)evropské a české identity. Třeba by pak bylo mnohem snazší najít cestu, jak tvůrčím způsobem zpracovat komplikovanou současnost a nemluvit o tom, jak má člověk tendenci se sto metrů za Rozvadovem stydět.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Wikimedia Commons

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *