RECENZE: Jasno lepo podstín zhyna
Pohlédnout s upřímností do svého nitra – tam, kde světlo proniká tmou a tma tlumí světlo –, vyžaduje schopnost člověka udělat krok stranou, ustoupit davu, dostat se pod povrch všední reality a odvahu naslouchat tichu. Někde v těchto neprobádaných a neuchopitelných místech lidské duše se pohybuje Eva Salzmannová jako jediná herečka v divadelní inscenaci podle románu Sary Baume Jasno lepo podstín zhyna. V roli mužské postavy jménem Ray ztvárňuje Salzmannová pod taktovkou režisérky Viktorie Čermákové sedmapadesátiletou deprivovanou bytost, která vypráví svůj životní příběh v jednom dlouhém, avšak velmi dynamickém monologu.
V románové verzi žije Ray v domě po svém otci osamělým životem člověka izolovaného od společnosti. Později si vytváří vztah se psem Jednookem, který byl v minulosti týrán. Snad pro podobnost osudů či silnou odcizenost ve vztahu k lidem je Jednooko jedinou živou bytostí, ke které Ray během svého života přilne. Pes ke svému pánovi chová důvěru, avšak vůči ostatním lidem zůstává nevraživý, pročež dojde k několika incidentům, kdy někoho kousne nebo jinak ohrozí. Ray proto trpí úzkostným strachem z jeho možné ztráty, a tak se spolu vydají autem projíždět rodný kraj. Mezitím svému psovi svěřuje všechny svoje niterné pocity i odlehčené životní postřehy: přes vtipné poznámky a hluboké úvahy o člověku, rodině a společnosti, vzpomínky na dětství, až po syrové výkřiky zoufalství a vzteku.
Dramatizace Viktorie Čermákové dala vzniknout poměrně neotřelému ztvárnění lidského traumatu se všemi jeho důsledky. Pamatujete si na své dětské křivdy? Ray si pamatuje všechny a postupně nám je odhaluje, jako kdyby se zpovídal terapeutovi. V monologu přechází od popisu svého domu, špatného vztahu s otcem a absence matky k otázce vztahu člověka a zvířat, přičemž každé načaté téma ho dovede k další, ještě palčivější otázce. Ty nastavují zrcadlo nejen jeho existenci, ale i přítomným divákům. Slova se kumulují, nálada se mění z minuty na minutu, ale ani na malý okamžik monolog neztrácí na celistvosti.
Drama se odehrává v industriálních prostorách Meet Factory. Na rozdíl od jiných divadel diváci sedí na židlích na vyvýšených schodech, takže jeviště se nachází pod nimi. Přibližně metr a půl od diváků stojí stůl s plastovým ubrusem, židlí a lampou, ke které je lepenkou přilepené koště. V druhé části místnosti visí natažený drát a vpravo od stolu za hranicí tohoto drátu sedí zvukař. Salzmannová přichází na jeviště v šusťákové bundě s igelitkou a vypadá tak trochu jako vekslák. Na první dojem působí ztraceně a zároveň komicky. Ošuntělost vzhledu ladí s hraným nezájmem o společnost. Jakmile Salzmannová usedne za stůl, pronese s pohledem upřeným kamsi mezi diváky: „Jasno,“ a nechá se unášet tokem svých slov v mužském rodě. Přitom postupně vytahuje ze své tašky různé rekvizity. Chlebíčky a housku, které vzápětí rozstříhá nůžkami, či lepenku, kterou lepí předměty k sobě.
Spolu s tím, jak ubíhají jednotlivá období v příběhu, pracuje herečka čím dál více s prostorami sálu a rekvizitami. Zvedá se ze židle, chodí ze strany na stranu, odšoupne se až k zadní straně místnosti. Předstírá, že stůl je jednou postel, podruhé zase auto. Schopnost obsáhnout celý prostor podporují i světla, která pomáhají dokreslovat atmosféru vyjadřovanou v jednotlivých pasážích děje. Když Salzmannová v jednu chvíli sedí opřená na židli úplně vzadu, zvedne se najednou zvukař Myko, jehož hudební podkresy vtahují diváka hlouběji do Rayova budovaného uzavřeného časoprostoru, a odchází pravými dveřmi pryč. Z otevřených dveří se přitom objeví úzký pruh světla, který osvětluje herečku jako sluneční paprsky, o nichž právě mluví. Vše, co není přítomno, dokáže Salzmannová dotvořit svým přesvědčivým hereckým výkonem. Ať už háže chlebíček psovi, který na scéně ve skutečnosti není, nebo se krčí před otcem, jenž existuje pouze v Rayových vzpomínkách, divák cítí jejich přítomnost.
Pojmy jasno, lepo, podstín a zhyna nejenže odkazují k povaze ročních období, ale dotýkají se taky období lidského života, s čímž režisérka vědomě pracuje. Monolog Evy Salzmannové je rozdělen do čtyř částí, v nichž se postupně odhaluje síla Rayova traumatu a teprve ke konci se divák dozvídá, že malého Raye jednou otec vysadil u silnice a nechal ho tam bez jediného vysvětlení, dokud se pro něj nestavila sousedka. Rozdělení monologu také odpovídá tradiční výstavbě dramatu: jasno jako expozice, lepo jako kolize, podstín jako krize a zhyna jako peripetie. Co ale není tradiční je ženská herečka v postavě mužské role. V závěru představení Eva Salzmannová dochází ke smíření se svou realitou. Nazuje si ženské boty, vstane od stolu, dojde ke zvukařovi a zatančí si s ním závěrečné tango.
Pokud je svět jevištěm, na kterém všichni hrajeme několik rolí, je inscenace Jasno lepo podstín zhyna protipólem tohoto světa. Na Evu Salzmannovou, která zde dokáže přiblížit divákům osud až dětsky upřímného a společností neobroušeného člověka, by si každý, kdo se nebojí syrového dramatu, které provokuje jen svou nezvyklou otevřeností, měl zajít.
Text vznikl v rámci předmětu Divadelní kritika pod vedením Nikoly Homolové Richtrové.
Foto: Andrea Černá
