Z bláta do louže aneb Jak Češi bezhlavě věří předsudkům

Setkáváme se s nimi téměř všude – ve večerkách, velkoobchodech s potravinami, oblečením a domácím příslušenstvím, v kadeřnictvích, nehtových studiích či pouličních stáncích s občerstvením, fast foodech a jídelnách. Řeč je o vietnamské komunitě, která byla nedávno českým státem uznána jako oficiální národnostní menšina. Přesto s ní Češi mají problém, který se táhne již několik let. Dosud jsem toto tvrzení považovala za zaběhlé, jež se mezi obyvateli České republiky sice rychle rozšířilo, ale v reálném životě má k pravdě daleko. Proto jsem se vydala na malý průzkum do vietnamských obchodů, abych se blíže seznámila s tím, jak mí vlastní spoluobčané s Vietnamci běžně komunikují. A nestačila jsem se divit.

Je úterý ráno, slunce svítí, obloha bez mráčku. Zkrátka to vypadá na další krásný letní den. Oblékám se, beru peněženku a vyrážím na plánovaný nákup potravin k snídani do nejbližšího vietnamského obchodu v Trutnově. Vcházím dovnitř, pozdravím a zamířím k regálu s pečivem. Za chvilku zaregistruji, že se jeden z prodavačů postavil blízko mě a pozorně sleduje, co dělám. Zamířím do jiné části obchodu, přičemž prodavač se mě stále drží. Zkontroluji, zda mám vše, co jsem chtěla, a vydávám se dopředu k pokladně. Do obchodu právě vchází další zákazník. První, co upoutalo mou pozornost, je to, že při příchodu nepozdravil. Prodavačce sdělím, že jsem ještě zapomněla máslo, a jdu zpět do zadní části obchodu s cílem zaznamenat jakékoli další nevhodné chování. Muž prochází krámkem a po chvíli se otáčí na „hlídače“ s krajně nespokojeným výrazem, ale nic neříká. Vezme několik piv a jde zaplatit. Držím se nenápadně za ním.„Sedmdesát pět,“ hlásí prodavačka cenu. „Kolik si řikala?“ ptá se muž. Hned mi probleskne hlavou, že tohle je jeden z oněch případů, o kterých jsme mluvili ve škole a o kterých jsem slyšela i z jiných stran, totiž že Češi Vietnamcům často tykají. Sama jsem to dříve vůbec nevnímala, ale jakmile se na podobné projevy zaměřím, rázem je tomu jinak. Jelikož však jeden příklad nic neprokazuje, vydávám se na obhlídku dalších obchodů. Když celý den shrnu, setkala jsem se hned s devíti případy, kdy zákazníci a zákaznice vietnamským prodavačům tykali během placení, a dále pak se dvěma případy, kdy se lidé v obchodě s oblečením dožadovali informací o zboží a velikostech a též prodavačům tykali („Prodáváš tu taky plavky?“).

Zajímavé je zastavit se u toho, proč tomu tak vlastně je. Proč spousta českých obyvatel Vietnamcům tyká? Jak jsem zjišťovala z různých zdrojů, které se zaměřují na vietnamské obyvatelstvo zde v České republice, jedním z možných důvodů je to, že nedokážeme správně odhadnout věk vietnamských prodavačů. Vietnamci jsou zpravidla nižšího vzrůstu a vypadají poměrně dost mladě, což může mnohé z nás svádět k tomu jim automaticky tykat. Vietnamci mají ale na rozdíl od nás mnohem komplikovanější pravidla pro oslovování, takže zvolit druhou variantu, totiž vykání, je samozřejmě tou správnou volbou. Pak jsou tu ale samozřejmě i tací, kteří tuto komunitu úmyslně ponižují, tudíž ono tykání volí z úplně jiného důvodu než z pouhého špatného odhadu. To, že se Češi tímto způsobem nadřazují, je však určitý paradox, neboť Vietnamci jsou od malička vychováváni v prostředí, které je učí, že jsou nejlepším národem na světě. Poté, co dorazí do naší země a je s nimi zacházeno jako s nejhoršími, záleží už jen na vůli dotyčného Vietnamce či dotyčné Vietnamky, do jaké míry se nechá „urážet“.

To mě přivádí k situaci, se kterou jsem se setkala v jedné malé pražské večerce a kterou bych ráda uvedla jako příklad onoho chování, které už přesáhlo určitou mez. Večerku provozují dva moc milí Vietnamci, kteří jsou ke svým zákazníkům neobvykle přátelští. Při jednom z mých nedávných nákupů stál u pokladny silně přiopilý muž, který něco vykládal prodavači. Máchal při tom pivem v ruce a každou chvíli hrozilo, že upadne a zboří zboží kolem. „Nechceš mi dát pár pivek zadara, co? Já na ně už nemám prachy, víš…docela bys mi píchnul, kdybys to pro mě udělal, co řikáš?“ soukal ze sebe ztěžka. „Já se omlouvat, ale to nejde, neprodávat zadarmo,“ neustále opakoval prodavač. Onen opilý muž to nejprve zkoušel „po dobrém“, pak ale začal vyhrožovat, že má venku před večerkou kamarády, kteří si ta piva od něj vezmou tak jako tak, a že zařídí, aby k němu už nikdo nepřišel. Naštěstí si po chvíli uvědomil, že ho pozorovalo pár lidí včetně mě, takže se nakonec rozhodl odejít. Co by se dělo dál, to radši nechci hádat. Faktem ale zůstává, že podobných agresivních lidí tam asi potkávají spoustu. Jak se ale mají vlastně bránit, když jim náš stát nevyjadřuje nijak zvlášť velkou podporu? Vždyť už jen samotná média informují jen o drogových kartelech a ilegálním zboží, které sem Vietnamci dovážejí, o pirátství, násilných zločinech a tak dále. To pak vytváří množství předsudků, jež si lidé automaticky vytvoří a toho se drží, nehledě na to, že spousta Vietnamců je ve skutečnosti milá a ničeho podobného se neúčastní. Jednoduše si Vietnamce podobně jako romské obyvatelstvo označíme jako agresivní národ a počítáme s tím v jakékoli situaci.

O Češích se koneckonců opodstatněně říká, že mívají nepřátelské a stranící se chování vůči cizím národnostem. Pravděpodobně je to dáno historií naší země, jelikož jsme byli okupováni či kontrolováni okolními státy, takže se svým způsobem není čemu divit, pokud nás občas podobné sklony ovládnou. Na druhou stranu je škoda, že se podobné manýry týkají i mladé generace, která by dle mého názoru měla být mnohem více otevřená, než tomu je u starších. Bohužel jsem však zaznamenala, že mezi těmi, kteří se k pozorovaným Vietnamcům chovali nevhodně, byli především mladí. Zejména pak muži. Když v trutnovském obchodě s potravinami již poněkolikáté slyším, „dala bys mi tašku“, běhá mi mráz po zádech. Říkám si, kam jsme se to dostali, kam se poděla aspoň špetka zdvořilosti či respektu k národnostním menšinám. Ano, jsou tací, kteří obchodují s drogami, ale když si uvědomím, kolik je vlastně v našem státě vietnamských obchodů, jež doslova ničí konkurenci svými nízkými cenami, nemůžu přijít na to, proč se ostatní nechovají lépe. Zřejmě je to opravdu dáno předpojatostí českého národa, což je k pláči.

Během svých průzkumných výprav do různých vietnamských obchodů jsem si uvědomila jeden z velkých českých stereotypů, které ještě umocňují onen negativní vztah k této menšině. Totiž způsob, jakým Vietnamcům přezdíváme. Jedu tramvají a slyším: „to mám od ťamanů, stálo to pár kaček“, „ještě musím zajít k žlutejm pro něco k večeři“ nebo „jestli chceš něco levnýho, zajdi dolů k ťongům“. Podobná oslovení slýchám dennodenně. Přiznám se, že sama nejsem v tomto ohledu bez poskvrny, ale to neznamená, že s těmito výrazy sympatizuji. Podobná ponižující oslovení ve mně budí dojem, že se jedná pomalu o nějaký odpad, ke kterému bych měla chodit jen proto, že tam věci bývají levnější než jinde. Ale jinak jsou vlastně k ničemu. Závěrem tohoto odstavce tedy je, že slovník je velice důležitý a ve správné podobě by měl být předáván našim dětem, jejich dětem i dětem našich dětí.

Je jedno, zda se ocitnu v tom či onom vietnamském obchodě, v každém totiž alespoň jednou zaslechnu nevhodný způsob vyjadřování či zpozoruji agresivní jednání. Je mi čím dál tím víc líto, že nedokážeme být zdvořilejší. „Hej, ty, je tu někde pánský oddělení?“ je jen dalším příkladem z mnoha, které ukazují, jak velké množství Čechů Vietnamci pohrdá. Ať přijdu do jednoho krámku nebo do druhého, všude je to stejné. Jako z bláta do louže.

Jelikož však nejsem člověk, který by tak rychle ztratil veškerou naději v lepší svět, v poslední den svého průzkumu jsem se vydala ještě do pár dalších obchodů v Praze. Na Národní třídě se nachází jeden z mých favoritů, co se kvality nabízeného zboží ze strany Vietnamců týče. Napadá mě, že určitě nebudu sama, kdo tuto větší večerku navštěvuje, a proto se domnívám, že právě ona kvalita by mohla v tomto případě hrát důležitou roli ve způsobu, jakým Češi s Vietnamci komunikují. Poněvadž tu prakticky nenarazíte na jedinou chybičku, oblíbit si toto místo by nemělo být tak těžké. Nicméně dost řečí, vyrážím tam. V obchodě je již několik lidí, kteří si vybírají ovoce a zeleninu. Každý nově příchozí pozdraví, což je první pozitivní znamení. Zajímá mě však, zda-li i tady narazím na zákazníky, kteří budou prodavačům tykat či je oslovovat „Hej, ty…“nebo podobnými výrazy. „Dala byste mi ještě jedny modrý Viceroyky?“ slyším od pokladny. Prodavačka podává muži cigarety, muž platí, pozdraví a odchází. Jiný zákazník se zdvořile ptá, jestli tu prodávají i hrachové lusky. Rázem cítím, že jsem nejspíš měla pravdu. Nedokážu určit, zda je to náhoda, že jsem nezaregistrovala nic „špatného“, zda je to lidmi, kteří sem chodí, místem, kde večerka stojí, a nebo za tím vším opravdu stojí kvalita, na kterou já osobně v tomto případě nedám dopustit. Možné je všechno. Faktem ovšem zůstává, že mezi námi k mé velké radosti jsou i ti, kteří se nepovyšují nad přistěhovalci a kteří nedají na předsudky, jež kolem vietnamské menšiny kolují.

A co říci závěrem? Když své výsledky shrnu, narazila jsem z devadesáti procent na nevhodné chování ze strany nás Čechů. Je to politováníhodné, zároveň ale i typické pro celý náš národ, že se stavíme k přistěhovalcům nepřátelským způsobem, stejně tak i k cizincům. Nechceme, aby se nikdo cizí krmil z našeho vlastního korýtka, a vyžadujeme, aby všichni tito lidé plně respektovali naše pravidla, když tu chtějí zůstat, i když to samozřejmě není nic lehkého. Většinově se zaměřujeme pouze na to špatné, co se o Vietnamcích i jiných národech říká a o čem se píše, a těmto předsudkům často věříme a podle toho se k nim i chováme. To je obecně známý fakt, za který se upřímně stydím, jelikož já podobným předsudkům nepřikládám žádnou důležitost a vytvářím si na lidi názor sama až poté, co se s nimi seznámím. Z mého průzkumu však vyplývá, že patřím k těm deseti procentům, co to mají podobně jako já. A co říci o Vietnamcích? Zjistila jsem, že jsou to nesmírně tolerantní lidé, kteří si pravděpodobně o nás myslí své, ale rozhodně to nedávají nijak najevo a jednají s námi navzdory našemu často dost nevhodnému chování přátelsky. Nejsou agresivní, nevyvolávají konflikty, zároveň se však s námi nepřátelí a straní se nás. Škoda. Určitě by z nás mohli být lepší spoluobčané.

Zavírám svůj notebook a jdu nakoupit snídani k sousedním Vietnamcům. Dneska jim mělo přijít čerstvé ovoce, tak hurá do toho.