Na večeři v pražském Turecku
Je neděle dvě hodiny ráno a já v oparu tureckého nápoje rakı pozoruji dva muže ve vroucím objetí líbající se na tvář. Nevědět, že jsou to Turci, asi bych si myslela, že se dívám na zamilovaný pár gayů. Ale na láskyplné vyjadřování sounáležitosti jsem zvyklá už ze samotného Turecka, kde vůči sobě muži na veřejnosti projevují snad víc lásky než vůči svým ženám. Proplétám se tančícím davem, který se v rytmu tureckého šansonu vlní a v půlkruhu poskakuje přesně tak, jako to Turci dělávají. Semknuti pospolu svými malíčky, zvedají do rytmu jednu nohu po druhé a vrtí se. Usazuju se ke svému stolu a jeden z přísedících Turků se zrovna se smíchem pokouší napodobit břišní tanečnici, která navozuje atmosféru Orientu po celou noc. Když se však rozhlédnu kolem sebe, jejích ladných křivek pokrytých plátnem s barevnými mincemi není snad ani třeba. Z hostů nově otevírané turecké restaurace vyzařuje spokojenost a všichni oplývají podobným nadšením, jaké země vyvolává i ve skutečnosti.
Den před slavnostním otevřením sedím v té samé restauraci a zatímco čekám na manžela majitelky podniku, představuju si, jak bude zítřejší večer probíhat. Jak mě již Kristýna stačila informovat, břišní tanečnice bude zahajovat noc od zítřka každou sobotu. Přestože působí mladá majitelka unaveně, radost z podniku jejích snů z ní jen čiší. Později mi mezi řečí sděluje, že doufá, že mnohatýdenní práce se vyplatí a restauraci si oblíbí lidé z různých kruhů.
„Dobrý den, vy tu budete asi na ten rozhovor…“ Ke stolu, kde sedím, přichází mladý usměvavý muž a podává mi ruku. „Já jsem Fatih, manžel Kristýny. Ona už mi říkala, že se mnou chcete mluvit.“ ochotně hlásí a sedá si naproti mně, zatímco Kristýna co chvilku odbíhá a vyřizuje poslední záležitosti ohledně zítřejšího otevírání. „Máte krásnou češtinu. Jak dlouho už tady žijete?“ ptám se Fatiha zvědavě, když slyším jen nepatrný přízvuk a mírné komolení gramatiky.
Fatih se s Kristýnou seznámil jako mnoho česko-tureckých párů na její dovolené u moře. Ač by se zdálo, že vztah zaměstnance hotelu a turistky vezme za své jakmile skončí léto, jsou spolu Fatih s Kristýnou již osm let. Poprvé trávil Fatih v Česku dobu povolenou skrze turistické vízum, které dovoluje maximální délku pobytu tři měsíce. Když přijel jako turista podruhé, přemýšlel už pár o možné svatbě, aby se do budoucna vyhnul nesmyslným jednáním s úřady. Oficiálně začal žít Fatih v Česku v roce 2008. Díky svým zkušenostem v cestovním ruchu si snadno našel práci v hotelnictví a později začal pracovat v call centru, kde je zaměstnán přes den dodnes. Večery tráví po boku své ženy v její nové restauraci a pomáhá, kde je potřeba.
„Jaký byl pro vás začátek v cizí zemi? Měl jste s něčím nějaký větší problém?“ Fatih bez rozmyšlení odpovídá: „No, hlavně s jídlem, nejdřív mi v Čechách moc nechutnalo, ale teď už se to srovnalo.“ Musím se smát, když si uvědomím, že největším problémem bylo jídlo. „Ale jasně, nebylo to lehký. V Turecku mám rodinu a kamarády, tady jsem nikoho neznal.“ pokračuje Fatih, avšak zároveň dodává, že kromě stýskání si po rodině a přátelích mu v Čechách v podstatě už nic nechybělo. Přes manželku začal poznávat místní kulturu a lidi a pomalu si vytvářel také okruh vlastních kamarádů. Vedle českých přátel, které, jak tvrdí Kristýna, zásadním způsobem „vyselektovali“ jen na ty, jež mají nějakou vazbu k nim, respektive k Turecku, se Fatih schází také se svými tureckými přáteli. Do turecké modlitebny, do níž ho kolegové z práce často zvou však nejde. Není praktikující muslim a možná i proto spoustu lidí neznalých rozličné turecké společnosti překvapí setkání s ním. „Když vidí, že piju alkohol, tak jen kroutí hlavou a říkají: Tak vy takhle v Turecku… Ale já vyrůstal v turistické oblasti a moje rodina je taková relax rodina.“ Podle Fatiha i jeho ženy Kristýny je zásadní problém v Česku neznalost lidí. Třebaže sami se údajně s větším konfliktem nesetkali, nebo to už zapomněli, je někdy prý znát strach Čechů při pohledu na Fatiha, který je přece jen o trochu tmavší než Češi. Rovněž ale Kristýna, jejíž otec je Tunisan přiznává, že barva pleti udělá v Česku hodně. „Byla jsem kdysi na cizinecké policii a úplně mě šokoval nějaký úředník na informacích, který se mě zeptal: A vy jste jako co? Arabka, Číňanka, nebo co jste? No, neskutečný, jak se mnou mluvil.“
Přestože Fatih s Kristýnou žijí na jakémsi tureckém ostrově uprostřed Prahy a problémy spojené s přijímáním cizinců v Čechách si nepřipouští, svěřil se mi Fatih, že ačkoli do očí mu zde nikdy žádný Čech nic neřekl, narazil na nepříjemné komentáře vztahující se ke zprávám s tureckou tematikou. I špatná prezentace muslimského světa médii podle něj přispívá k tomuto neopodstatněnému strachu z Turků. Kristýna dodává, že díky malé a navíc mnohdy špatné informovanosti nedělá většina lidí mezi národy Blízkého východu žádný rozdíl. „Máš cizince vedle sebe, je to Turek a všichni si myslí, že je terorista. A nejlepší je, když někdo řekne, že Turek je Arab.“ zlobí se Kristýna. Pokud by se prý změnila mediální prezentace Turků, změnil by se i přístup mnohých, kteří byť v Turecku nikdy nebyli, kritizují zemi jako takovou většinou pouze z důvodu, že je muslimská.
Jinak je pár ale spokojený. Fatih by se údajně do Turecka už ani nevrátil. „Já jsem v Česku šťastný, i když nechápu, jak můžou být ti Češi tak líní.“ zamýšlí se nad otázkou, zda mu na českém národu něco opravdu vadí. „V Turecku pracují lidé někdy i šest dní v týdnu nebo mají dvě práce, nechápu, že mají Češi tolik volna.“
Pomalu dopíjím turecký černý čaj, který mi Kristýna – prý už ze zvyku – bez ptaní přinesla a pozoruji oba manžele, jak se zamilovaně pošťuchují. „Jsem moc ráda, že jsme všechno zvládli tak, abychom mohli být spolu a já si zároveň splnila svůj sen mít pravou tureckou restauraci.“ pochvaluje si. Silné pouto tohoto česko-tureckého páru je znát, a je takové asi i proto, že na rozdíl od mnohých párů v Česku, tento za svou lásku musel skutečně bojovat.
Když Kristýna vypočítává, kolik přívrženkyň má na své facebookové stránce Život s Turkem, dostává se na přibližně 160 dívek. Opravdu jde o jakýsi trend posledních let, kdy se Češky zamilují a stěhují do Turecka, nebo si svého Turka přivezou do Čech… Skrze internet a teď i díky své restauraci se chce Kristýna snažit o přiblížení turecké kultury lidem v Česku. A když pozoruji oba rozjařené národy, které se v sobotu večer na slavnostním otevření sešly, myslím, že se jí to zatím daří. Potkávám ten večer ještě jiný česko-turecký pár a také další Turky u nás studující či pracující. Bavím se s nimi a zjišťuji, že většina už tu žije déle, domluví se i česky a v zemi se jim žije naprosto bezproblémově. Kolem půlnoci někdo pravidelně přichází a přiťukává si se mnou a ostatními kolem stolu. To už se kromě bujarého tance začíná i zpívat a já žasnu nad vlnou nefalšované radosti ze života.
Při odchodu z restaurace si vzpomenu na vůni země, kterou jsem poprvé cítila, když jsem přijela za svým dnes již bývalým tureckým přítelem. Přijde mi to jako pohádka být zase uprostřed toho národa a slyšet tu spoustu turečtiny, třebaže čarovné Turecko je vzdálené tisíce mil. Doma se ještě pozdě k ránu dívám na obrazy Istanbulu, které jsem si z poslední návštěvy Turecka přivezla. Přemýšlím, jaké má Kristýna s Fatihem štěstí, protože vím, že ne vždy je okolí s podobným vztahem srozuměné. Přestože devět z deseti lidí bude tvrdit, že mu Turci a turecký národ nevadí, realita je při skutečném kontaktu s touto menšinou u nás jiná. Jak tvrdil i Fatih, někdy z lidí vůči své osobě cítí strach a obavy. Pokud by se tematika Turků Čechům víc přiblížila, jsem si jistá, že by velká většina svůj názor na Turecko změnila. Snad tomu sladká baklava nebo onen národní nápoj Turků nabízený v nové restauraci svým způsobem také pomohou. Ne nadarmo se přeci říká, že láska prochází žaludkem…
Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2013).
