Jak se buduje neziskovka: Do Nepálu přijela zhubnout a rozhodla se pomáhat

Pokud byste čekali, že Míšu „Myshu“ Košťálovou přivedla do Nepálu touha spasit svět, tak jste na omylu. Prvotní impuls byl daleko přízemnější. „Chtěla jsem zhubnout a pochopila jsem, že tady to nedokážu. Musela jsem prostě jet někam, kde jídlo není,“ směje se pohledná hnědovláska, maminka dvouletého chlapečka a zakladatelka neziskové organizace Nepálčata a Thao.

Míša odjela do Nepálu poprvé v roce 2009 jako dobrovolnice. Zamilovala se zde do nádherné přírody, místní kultury a především do – naháněče na autobusovém nádraží. „Já když se zamiluju, tak se prostě zamiluju. Byla bych schopná se rozejít se svým přítelem. Kdyby Dipak chtěl, tak bych udělala všechno proto, aby se dostal do Česka,“ vysvětluje Míša svoje pobláznění do ne zrovna nejlépe situovaného muže.

Poznala ho v autobuse cestou do Kakarbhitty. „Měla jsem vedle sebe batoh, ve kterém byl foťák, notebook a nějaké peníze – celý můj majetek v hodnotě asi sto tisíc. A on tam seděl a pořád si projížděl peněženku, ve které měl asi dvě stě rupií. Došlo mi, že by mohl být asi stejně starý jako já a uvědomila jsem si, jaký je mezi námi propastný rozdíl a jak je to nespravedlivé. Ta cesta do Kakarbhitty byl asi nejsilnější moment, kdy jsem se rozhodla, že chci pomáhat,“ vysvětlila.

Míša se zde spřátelila ještě s jednou dívkou, Binou (16), a dvanáctiletých chlapcem Sanjeem. Když čtrnáctidenní vztah s Dipakem skončil a Míša se vrátila do Česka, nechtěla tam nechat své přátele zase na pospas osudu. Ještě před odjezdem se rozhodla zrealizovat svůj sen, založit neziskovou organizaci.

„Moje máma a naši známí dali nějaké peníze. Bylo to asi 25 tisíc korun, což byl pro ty děti rozpočet na celý rok. Platili jsme jim školu a ubytování. Ze začátku to bylo hrozně skromné, pronajali jsme jim pokoj asi za dva tisíce rupií na měsíc. Byly tam jenom čtyři děti,“ popsala. Neziskovka Nepálčata se postupně začala rozrůstat, ale přibyly i problémy. Míša přivezla Binu na tři měsíce do Česka. Jezdila s ní na výlety a zaučovala ji, aby mohla neziskovku v Nepálu provozovat a byla její pravá ruka.

Když se ale vrátila do Nepálu, ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. „Bina přestala reagovat na maily, a když jsem tam pak přijela, ukázalo se, že tam s kamarádkou chlastají a vodí si tam kluky. Když jsem ji chtěla vyhodit, odvděčila se mi za to všechno tím, že mě chtěla udat na policii. Domov pro děti zde totiž není oficiálně vedený, protože by spousta peněž padla na úplatky pro úřady. Když jsem jí ale dala nějaké peníze, tak si žalobu nakonec rozmyslela,“ vyprávěla Míša.

Navzdory všem komplikacím ale organizace funguje a na podzim 2012 k ní přibyla ještě další, Thao.cz. „Rozhodla jsem se, že se tím chci živit, a tak jsem si vymyslela, že budu obchodovat s místními výrobky. Vzala jsem si na to i půjčku,“ řekla. Thao.cz nabízí ručně dělané šátky, šperky, rukavice, čepice, čaje a další věci. Nákupem podpoříte nejen chudé lidi, kteří takto získali pracovní příležitost, ale i děti z Nepálčat. „Část výdělku jde dětem,“ vysvětlila Míša.

Děti ale podporují především sponzoři, kteří si na dálku adoptují konkrétní dítě. Posílají dětem 1500 korun měsíčně, což pokryje náklady na ubytování a soukromou školu. „Momentálně máme skoro více sponzorů než dětí,“ pochvaluje si. I přesto se v nedávné době objevila pořádná komplikace. „S dětmi je tam vždy na půl roku dobrovolnice z Česka a zaměstnávám také dva lidi z Nepálu, kteří se o ně starají. No a nedávno jsme museli dva kluky vyhodit. Edita zjistila, že tam pijí a navíc mlátili holky, aby to na ně neprozradily. Edita je tedy vyrazila, jenomže si tím proti sobě poštvala jejich rodiče a další lidi. Dopadlo to tak, že jí vyhrožovali smrtí. Na pár dní šla bydlet do hotelu, a pak se to uklidnilo,“ popsala dramatické okamžiky.

Míša přiznala, že v takových okamžicích člověk někdy přemýšlí, jestli celé to úsilí má smysl. „Navíc, i když ta soukromá škola je nesrovnatelně lepší než ta státní, pořád je v Nepálu. Když tu Bina byla, zeptala jsem mě, co to je za bílé čáry, které zůstávají za letadlem. Když jsem jí to vysvětlila, tak byla překvapená, protože jim učitel prý řekl, že to je satelit. A to má nazpaměť nabiflováno, jak probíhá fotosyntéza,“ dodala.

Mysha by byla nejraději, kdyby mohla sama alespoň na dva měsíce odjet do Nepálu a přesvědčit se, jak to tam funguje. Jenomže to není tak jednoduché. Nestará se pouze o děti jednoduché. Nestará se pouze o děti v Nepálu, ale i o své vlastní. Má dvouletého chlapečka Thea. Nemůže být na plný úvazek maminkou a ještě manažerkou, a tak má chůvu. Odjezd do Nepálu je ale problém. „Mohla by ho hlídat máma, ale nevím, jestli by se jí na dva měsíce chtělo. Přemýšlela jsem, že bych ho vzala s sebou, ale pokud bych tam chtěla něco zařídit, tak by ho musel někdo hlídat i tam a nemá cenu ho tam tahat,“ přemýšlela.

Že by neziskovku nakonec nezvládla, si ale nepřipouští: „Když jsem se chtěla živit cestováním a psát o tom články, tak mi říkali, že to není možné. Šlo to. Když jsem chtěla založit neziskovku, tak mi otec vzkázal, ať si nehraju na Matku Terezu a postarám se nejdřív o sebe. Zvládla jsem se postarat o sebe i o Thea a před měsícem jsem dokončila vysokou školu.“

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2013).