Můj spolužák Rom

Každý z nás se již jistě setkal s občany romské národnosti. Setkáváme se s nimi od útlého věku, slyšíme na ně jak negativní, tak pozitivní ohlasy. Až z vlastní zkušenosti můžeme usoudit, zda jsou Romové schopni se adaptovat do naší společnosti, nebo se opravdu vymykají naším standardům. Kořeny chování a způsobilosti se zasévají už na základní škole. V 90. letech se české školství ještě nevěnovalo tolik otázce rasové odlišnosti. Až s přibývajícími problémy týkajícími se diskriminace,  jsme se začali touto problematikou zabývat.

Romové na základních školách

V letech 1995 – 2002, nastoupili do první třídy Základní školy Jana Husa v Písku dva romští chlapci. Jedním z nich byl Pavel Fleischmann, druhým Milan Jirášek. S Pavlem jsem seděla přímo v lavici, kamarádila se s ním, bydlela na stejném sídlišti.  Byl to pohodový kluk, který neměl nejmenší problém jak se spolužáky, tak s kantory. Tím, že pocházel ze smíšené rodiny ho spolužáci nevnímali jako „úplného“ Roma. Po osmi letech, co jsme opustili základní školu, jsem se ho zeptala, jak viděl svou pozici na škole. „Předtím nikdo nevnímal, že mám jinou barvu pleti. Ať už na základce nebo na střední ve Volyni jsem se s diskriminací nesetkal. Možná proto, že bych si to ani nenechal líbit,“ odpověděl. Milan – druhý  Rom na škole, byl chlapec v pěstounské péči, který pocházel z nedalekých Ražic. Byl to takový neposeda, pořád vymýšlel různé lumpárny. Spolužáky naváděl k různým „vylomeninám“, neminula ho nejedna třídní důtka či snížená známka z chování. Nikdo jiný se už na škole nevyskytoval. Devítiletou školní docházku dokončili oba dva. To bylo ale před deseti lety. Jaká je situace na školách dnes? Jak se změnil nyní počet romských dětí na školách od konce devadesátých let? To ukázala návštěva tří vzdělávacích zařízení na Písecku.

Na „ Husák“, jak se přezdívá Základní škole Jana Husa, chodí v průměru 650 žáků, z toho šest dětí romské národnosti. Od nového školního roku se jejich počet sníží o tři žáky. „Dvě holky odcházejí, protože se špatně učí a mají problémy s učiteli a jeden kluk neprospívá vůbec,“ říká žačka osmé třídy Kristýna Bartoňová. Ta dále dodává, že tento romský chlapec byl ve svém chování bezproblémový, pravidelně hrával se svými spolužáky fotbal a futsal, jediný problém měl s výukou, jelikož byl líný se učit. Jeho národnost kamarádi respektovali a i on k nim se choval slušně. „Před koncem školního roku se ale stalo, že jeden deváťák toho kluka zmlátil. Z jakého důvodu, toť otázka. Praštil ho zezadu do hlavy, svalil na zem a začal do něj kopat. Myslel si, že ho nikdo neuvidí,“ dodává trojče Kristýny, třináctiletá Klára. Kamarádi ho ovšem viděli a romského chlapce se zastali. „ Dokonce i náš brácha s ním kamarádí,“ dodávají shodně.

Proč se takový incident stal, když  by škola měla být místem, kam děti chodí rády a dobře se tam i cítí? Ve škole by měla  být vytvořena atmosféra, která by nepodněcovala ostatní spolužáky k agresivitě či nevhodnému chování vůči svým vrstevníkům. Dětem je vštěpováno chovat se ke všem vlídně, měly by se učit navzájem spolupracovat a komunikovat. Každý člověk je osobnost a nelze ho zatracovat kvůli odlišné barvě pleti. Na „ Husovce“ se objevil případ napadení spolužáka, kterého podpořili jeho kamarádi. Případ je jediný, který je na této škole veřejně známý. Jak se zachoval ředitel školy, pan Adámek, a zda daný žák byl náležitě potrestán se mi zjistit nepodařilo.

Romští rodiče někdy nechtějí své děti do klasických základních škol posílat, jelikož v případě některých speciálních škol dostávají přídavky za to, že dítě školu navštěvuje. Rodiče sami vnímají školu jako nutné zlo a docházejí do ní až na výzvy pedagogických pracovníků. V Čechách ještě stále existuje stereotyp, že Čech si na Roma může dovolit více. Sociální integrita je tak v této záležitosti jedním z nejdůležitějších prvků.

„Prevence je potřeba,“ říká ředitel

Na Základní škole J. K. Tyla v Písku se touto otázkou zabývají detailněji. Vytvořili školní poradenské pracoviště, které je spolufinancováno evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.„Cílem tohoto programu je prevence sociálně nežádoucích jevů, které se ve školství objevují. Jako škola chceme budovat příznivé sociální klima mezi žáky a vybudovat dostatečnou prevenci proti rasovým či vzdělávacím problémům žáků,“ uvádí Jaromír Hladký, ředitel školy. Na chodbě pak zastavuji žákyni sedmé třídy a ptám se jí na romské spolužáky. Dominika zná Patrika. Tento půlrok s ní chodil do třídy. „Když přišel, tak byl hodnej, povídal si s námi, ale časem byl drzejší a drzejší. Kvůli němu jsme museli být někdy i po škole. Pak se skamarádil s jedním Romem z vedlejší třídy a začal dělat problémy.“

Na konci roku byl Patrik „odměněn“ ředitelskou důtkou. Cestou do školy se jednou střetl i se skupinou jiných chlapců a byl dokonce zmlácen. Pan Hladký byl několikrát na kontrole u něj ve třídě. Dominika také prozradila, že se Patrik nyní přestěhoval do Olomouce, kde navštěvuje zvláštní školu. Na konci roku si nepřišel ani pro vysvědčení. Naposledy ho ve škole viděla na konci května.

Speciální školy jsou pro Romy výhodnější

Do českých škol nastupuje podle studie Ministerstva, školství a tělovýchovy z dubna 2009  sedmdesát dva procent romských dětí ročně. Na specializované školy odchází v průměru dvě z deseti těchto dětí. Studie vyhodnotila, že nejtěžší je nástup Romů do školy, a pak přechod na 2. stupeň základního vzdělávání. Podle této statistiky mají romští žáci poloviční šanci ukončit základní školu se svými vrstevníky. „U nás jsou samí Romové. Dávají je sem, protože rodiče dostanou od města nějaké dávky. Na to, že mi nadávají a vyrušují, jsem zvyklá. Chce to pevné nervy,“ uvádí jedna z pracovnic speciální školy, která si nepřeje být jmenována.„Jediné, co vyloženě nesnáším, je, když plivou při hodině.“ Nadávky, rušivá gesta a podobně zvládá dvaačtyřicetiletá učitelka s bravurou. Podle svých slov se je snaží brát a komunikovat s nimi stejným způsobem jako oni komunikují s ní.

„Když to chtějí po zlém, tak je po zlém,“ říká. Za dvacetiletou praxi zažila už ledacos. Domácí úkoly, testy, to je něco, co na ně neplatí. „Ale když jim vezmete cigarety nebo zabavíte telefon, to zabere,“ svěřuje se. Na chodbě speciální školy to ale vypadá jako na klasické základní škole. Nástěnky, obrázky, pevný řád a služba. Na první pohled by člověk nepoznal, že jsou tu děti s jinými vzdělávacími potřebami. Převažují Romové. Desetiletého Ondřeje se ptám, s kým se častěji kamarádí, a proč chodí do speciální školy. „Mamka nechtěla, abych chodil do normální, a tady se mi líbí,“ říká. Učitelka ale dodává, že na základní škole to prostě nezvládal. Je pomalejší, člověk by se s ním musel každý den učit a na to jeho maminka nemá čas. Ondřej má totiž ještě další tři sourozence.

Kamarádí se se všemi, přeci jenom v deseti letech ho to k lumpárnám ještě nesvádí. Jestli to bude zvládat i v budoucnu, ukáže až čas. Jestli má za spolužáky Romy nebo Čechy neřeší. A to je dobře. Oproti tomu on může na oplátku říct, že jeho spolužákem byl Čech.

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).