Bílé a černé vodovky

„Zuzko, Zuzko, podívej se, co mám!“ vykřikne sedmiletý Kája, skočí mladé vychovatelce kolem ramen a ukazuje jí display svého mobilního telefonu. „Ale Kájo, kdo ti to poslal?“ diví se Zuzka při pohledu na úvodní tapetu, na které se svůdně vlní nahá modelka. Kája se jenom rošťácky uculí a odběhne zase pryč. Za chvíli přiběhnou i další libčické děti, skáčou, dovádí, tancují kolem tyče a nedočkavě se vyptávají, kdy už jim začne jejich pravidelný výtvarný kroužek.

Ordinační „ateliér“ za mřížemi

Libčice nad Vltavou jsou malé městečko ležící pár kilometrů severozápadně od Prahy. Mají asi 3300 obyvatel, vlastní školu a dvě vlakové stanice. Když popojdeme pár desítek metrů od nádraží, ocitneme se před třemi pavlačovými domy, kde bydlí několik romských rodin.  Kousek vedle nich se krčí malá boudička. Zde sídlí zase Člověk v tísni.

„Dříve tady byla dětská lékařka, a po jejím odchodu získal Člověk v tísni prostory její ordinace. Ještě dneska tu stojí například klasické nemocniční lehátko,“ říká Zuzka, mladá studentka romistiky, která organizuje pro děti v Libčících každé pondělí výtvarný kroužek. Na první pohled ale vypadá budova Člověka v tísni trochu paradoxně jako záchytka. Na oknech jsou mříže a omítka opadává ze zdí jako lupenka. Když ale vstoupíme dovnitř, prvotní dojmy se poněkud převrátí. Kanceláře jsou perfektně vybavené a místnost, kam děti chodí „šermovat se štětci“, má příjemnou žlutou barvu, na poličkách vzorně sedí džbánky s pastelkami a další potřeby. Mezi malířskými pomůckami jsou i knížky s podivně širokým rozptylem – od Dobrodružství Toma Sawyera po brožurku Jak bojovat proti AIDS. Ještě předtím, než kroužek začne, Zuzka připraví všechny pomůcky a pak se věnuje dovádějícím dětem. Představí mě jako svého kamaráda a nabádá děti ke slušnosti. Děti na mě chvíli koukají jako na kamaráda, poté jako na vetřelce. Evidentně si mě nedokážou nikam příliš zařadit, a tak si raději drží odstup. „Kolik ti je?“ vykřikne na mě malá Adélka a ukáže na mě prstem. „81!“vypískne společně se svoji kamarádkou Sandrou nečekajíc na odpověď a se smíchem se vzdálí za zbytkem dětí.

Sestry sobě

Na místní kroužek chodí okolo 10 romských dětí ve věku od 7 do 10 let. Jedinou výjimkou je 13letý Tomáš, který sem ale nechodí pravidelně a spíše, než aby se něčemu přiučil, Zuzce pomáhá. Každá ruka je zde totiž dobrá. „Zuzko, podívej, co jsem se naučil!“ zatahá vychovatelku za rukáv malý René, odběhne do nedaleké trávy a tam předvede trochu komické, ale regulérní salto. „Ty děti tady nemají pořádně co dělat, a tak vymýšlejí všemožné blázniviny. Umí ale být i docela kreativní. Teď třeba Tomáš nacvičuje s dětmi taneční vystoupení, které chce předvést rodičům na konci školního roku,“ vysvětluje Zuzka. „Jezdím sem už dva roky a jsem ráda, že vidím na těch dětech pokroky. Třeba osmiletý Lukáš, když jsem do Libčic přišla, tak prakticky nemluvil. Jeho slovní zásoba byla nulová a teď si normálně s dětmi povídá, učí se, odpovídá mi na otázky a tak. A moc hezky maluje.“

To se ovšem o všech místních dětech říci nedá. Pro mnohé je výtvarný kroužek spíš pouhým zpestřením dne, než místem, kde by se učily skutečně malovat. „Ony u toho moc dlouho nevydrží. Člověk jim musí vymyslet něco, kdy jsou pořád v akci. Takže lepíme, hodně si povídáme o tom, co kreslíme,“ říká Zuzka. Děti ale nejde brát jako jednolitý celek. Každé je jiné. René je například velmi precizní a dokáže si na obrázku vyhrát i s detaily, Sandra má zase velký cit pro barvy. Zajímavým solitérem ve skupince je sedmiletá Vanesa. Od ostatních dětí se liší už svým zevnějškem. Je upravená, má čisté růžové pruhované tričko s džínami a v učesaných kudrnatých vlasech bílou čelenku.  Její preciznost podtrhuje i fakt, že si přeje být právničkou a ve škole patří k nejlepším žákům ve třídě. Od ostatních dětí si udržuje mírný odstup.

Vztahy mezi romskými dětmi jsou obecně výrazně jiné, než známe z klasických majoritních rodin. „Děti nejsou třeba vůbec zvyklé, že by je rodiče měli vychovávat. Sourozenci se mezi sebou vychovávají navzájem,“vysvětluje Zuzka. Typickým takovým příkladem je osmiletá Sandra. I během kroužku neustále lítá kolem své rok staré sestry Gábinky, zabavuje ji, říká jí, co nemá dělat. „Sandra za mnou přišla, jestli můžu Gábinku vzít na kroužek, protože máma má prý moc práce a že by si ji potřebovala tady chvíli nechat. Tak jsem došla za maminkou a zjistila jsem, že ona o ničem neví. Celé to byla ryze Sandřina iniciativa, aby mohla mít sestru u sebe,“ říká Zuzka.

Vodovky

Poté co děti domalují, má pro ně Zuzka připravenou speciální odměnu. Každá hodina kroužku je zakončena hostinou, kdy děti do sebe doslova „naházejí“ nakrájené kousky ovoce a hodnotí, co se jim na kroužku líbilo a co ne. „Mně se nelíbilo, že mi Kája řekl sprostý slovo,“ říká Adélka. O své vlastní „sprostomluvě“ už ale mluvit nechce. Poté, co Zuzka nalepí dětem do speciální žákovské knížky sluníčka a pohrozí jim černými vykřičníky, malý Romové se zase rozutečou po dvorku. Pomohu Zuzce ještě uklidit vodovky, lepidla a čtvrtky a také se vydávám pomalu domů. Sundávám si z rukou zaschlé barvy a pozoruji, jak Sandra s Adélkou nacvičují trochu komický tanec podobný nezdařile inscenovanému wrestlingu.  Sundám si i poslední černý flek na ruce a nastoupím do vlaku s tím, že ty děti jsou prostě pěkná „čísla“. Jsou vlastně tak trochu svůj vlastní „živočišný druh“ a je jedno, jestli mají ruce upatlané od bílé nebo černé barvy.

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).