Vzdělávání Romů: Mohla by pomoci škola. Mluvit o tom ale nestačí

Už to připomíná ohranou písničku. Všichni víme, že životní situace Romů není dobrá, změnit to se však nedaří.

Když se rozhlédnete po třídě, zdají se vám všechny děti stejné. Očima mrkají po tabuli, občas si něco zapíšou, sem tam si zašeptají nebo se alespoň zasmějí. Od chvíle, kdy zazvoní a školáčci se rozutečou domů, se však jejich životy začínají lišit.

Zatímco kroky českých žáků vedou zřejmě domů, kde jim rodiče připomenou, ať si ze všeho nejdřív udělají úkoly, romské děti to mají jinak. Pokud je samotné nenapadne vybalit aktovku a vyplnit určená cvičení, nikdo je na to povětšinou upozorňovat nebude.

Podle průzkumu Helsinského výboru z roku 2002 to sice není tím, že by pro Romy nebylo vzdělání hodnotou, jak se často mylně traduje, ale nemůže pro ně být ani prioritou. V romských rodinách je totiž většinou více dětí, o které je třeba se starat, a kromě toho, s dnešními rodiči úkoly také dříve nikdo nedělal, takže se to nenaučili.

Vzdělání jako cesta k integraci

Právě na vzdělávání přitom odborníci často pohlíží jako na jakýsi most naděje, díky kterému by k sobě mohlo většinové etnikum s tím romským najít cestu. Rychlé soudy nad těmi, kteří se o tuto „šanci“ kvůli malé píli připravují, jsou však hloupé.

Romské děti mají mnohem těžší start. Když přijdou do první třídy, tak si často připadají jako cizinci. Z domova nejsou zvyklí mluvit jazykem, kterým se najednou mají učit i psát.

„V rodině většinou mluví česky jen trochu. Většina slov, která používají, je z romštiny,“ vypráví dnes dvacetiletá Oxana, která během studia na střední škole chodila do sociálně vyloučených lokalit jako dobrovolnice a dětem s úkoly pomáhala.

„Docházela jsem do rodiny, kde jsem učila dvě děti. Holce bylo deset a klukovi třináct,“ vzpomíná Oxana na účast v programu Člověka v tísni s tím, že pro ni samotnou bylo příjemné pozorovat, jak se zlepšují. Jenže pak se zamýšlí a po chvíli dodává, že úplně snadné to také nebylo. „Jakoby jim chyběl nějaký vzor. Ta holčička se docela snažila, ale její brácha spíše revoltoval. Koneckonců měl na to jednak věk, a pak také zřejmě kopíroval svého otce a staršího bratra,“ dodává s tím, že ani jeden z nich nedokončil základní školu.

Povolání snů? Kuchař

Právě působení rodiny je přitom to, co řada psychologů označuje za důležitější než vliv vzdělání. „Děti totiž přebírají vzorce chování od svých rodičů a představu o světě si utváří právě na základě prostředí, ve kterém vyrůstají,“ tvrdí v internetové poradně například doktor Zbyněk Mlčoch.

Velkým překvapením pak proto nejsou výsledky studie společnosti GAC a Člověka v tísni. Z těch vyplývá, že i romské děti s nadprůměrnými školními výsledky, chtějí být kuchařem nebo kuchařkou. Tyto nebo jiné manuální profese totiž ze svého okolí znají. Naopak s lékařem nebo právníkem se běžně nesetkávají.

Z šetření, jehož výsledky byly zveřejněny letos v dubnu, ale také vyplynulo, že romští žáci mají oproti jiným dětem jen poloviční šanci, že během devíti let dokončí základní školu.

„Přesto, že v první třídě mohou ještě působit v celku bezproblémově, s postupujícím věkem se kumulují absence, špatné známky a potíže s chováním,“ stojí v závěrech sociologů, kteří se zabývali podobou segregace a jejími příčinami.

Jen nezabít zvídavost!

Podle sociologa Ivana Gabala je však zajímavější to, že z analýzy vyplynulo, že v romských rodinách, kde dětem s přípravou do školy pomáhají rodiče, bývají dosažené výsledky velmi dobré. A právě toho si všímá i společnost Člověk v tísni, která se už programu podpory vzdělávání věnuje od roku 2006 a rukama jí za tu dobu prošlo na sto osmdesát dětí.

V praxi to celé probíhá tak, že dobrovolníci, kteří se do projektu přihlásí, absolvují školení, a pak už samostatně dochází jednou nebo dvakrát týdně do sociálně znevýhodněných rodin. Tam dětem pomáhají s úkoly anebo je také doučují látku, kterou ve škole nestihly. To bývá nejčastěji čeština nebo matematika. Dobrovolníci však mají romské děti také povzbuzovat, protože je velmi důležité, aby je neopustila chuť učit se novým věcem. Když se totiž podle pedagogických pracovníků zvídavost jednou vytratí, tak se znovu hledá už jen těžko.

To potvrzuje i ředitelka Montessori školy ve Slapech Zdeňka Sedláková: „Pokud si s výukou dáme více práce, může to celé probíhat mnohem zajímavěji a nakonec docílíme toho, že se děti budou chtít učit samy od sebe, tak jak je to přirozené,“ vysvětluje, zatímco si její malotřídka samostatně opakuje slovíčka z angličtiny.

Děti různého věku sedí v lavicích, na koberci i u tabule. Každý má před sebou rozložené kartičky, které postupně obrací a v duchu se zkouší z toho, co je na nich napsáno. „Cizí jazyk je jeden z mála předmětů, kdy děti mohou napříč třídami pracovat v podstatě společně,“ říká Sedláková s tím, že v ostatních hodinách jede s každou skupinkou žáků podle jiné učebnice. Malotřídka má však podle ní přesto velkou výhodu: „Ti, kteří jsou v něčem napřed, se připojí ke starším a naopak ti, kteří potřebují ještě opakovat, tak mohou s mladšími. Nikdo se tak nenudí a zároveň není ani ve stresu.“

Jak na to, se pořád neví

O podobně moderních konceptech vzdělávání mluvil i bývalý ministr Ondřej Liška, když říkal, že děti ze znevýhodňujícího sociálního prostředí je třeba integrovat do hlavního vzdělávacího proudu. Jen pár týdnů ale stačilo na to, aby se ukázalo, že ne všichni ho pochopili.

Během května totiž přišla z Valašského Meziříčí zpráva, že tamní základní škola plánuje prvňáčky po létě segregovat podle rasy do dvou tříd. „Jednáme tak pod tlakem rodičů,“ bránilo se ředitelství, ale nakonec se ukázal jako silnější tlak ministerstva školství, které tento nápad jednoznačně odsoudilo. „Segregace ve školství nepřispívá k pozitivnímu rozvoji dětí. Evropa jde cestou přesně opačnou, tedy ke společnému vzdělávání,“ řekla podle Deníku náměstkyně ministryně školství Klára Laurenčíková.

Ani v okolních státech však není problematika vzdělávání a následné integrace Romů do většinové společnosti zcela vyřešena. Potvrdila to například zpráva maďarské europoslankyně Magdy Kósane Kovácsové.

„Romové by si jako početně nejdůležitější etnikum v Evropské unii zasloužili lepší život, než ten, jaký mají teď,“ prohlásila v Evropském parlamentu s tím, že Romové čelí diskriminaci a chudobě a jejich životní úroveň je zpravidla o několik tříd nižší než u ostatních obyvatel sedmadvacítky.

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2009).