Ženský sport? V zákulisí nic takového neexistuje

Ženy to měly ve sportu vždycky těžké. Během antických olympijských her nemohly ani sedět v hledišti, a tak si musely založit vlastní soutěže. Za pár tisícovek let se toho hodně změnilo a už i v Česku známe nespočet skvělých a slavných sportovkyň. Jenže ženy musí hrát ve sportu pořád podle trošku jiných pravidel než jejich mužští kolegové. O tom svědčí například absolutní nezájem veřejnosti o nedávno skončené mistrovství světa v ženském hokeji, kde Češky překvapivě zabodovaly.

Naše hráčky dosáhly na 6. místo, což je jejich nejlepší umístění v historii. Být šestý znamená samozřejmě mnohem méně než celý turnaj vyhrát, v naší „hokejové“ zemi přesto boj českých hráček moc lidí nezaznamenalo. „Hokej není pro ženský. To tenis je něco jinýho, tam jsou aspoň prdelky.“Asi tak by se daly shrnout hlavní argumenty mého malého výzkumu mezi několika mužskými respondenty na otázku, jestli sledují české hokejistky.

Vypadat u toho dobře

Tyhle sportovkyně si totiž ke své smůle zvolily kolektivní sport. Na tomto poli speciálně přežívají dál veškeré předsudky – hokej (nebo fotbal) prostě není pro ženský. „To je pravděpodobně způsobeno skutečností, že mnoho kolektivních sportů, například lední hokej či fotbal, je historicky považováno za mužské sporty, které se pro ženy nehodí,“ vysvětlila pro aktuálně.cz Naďa Knorre, česká místopředsedkyně organizace Women Sport International a bojovnice za ženskou rovnoprávnost ve sportu.

Podle jejích výzkumů se téměř polovina zpovídaných sportovkyň svěřila, že „trenér, člen realizačního týmu nebo jiný sportovec dělá buď vždy nebo někdy ponižující poznámky o nich nebo o jiných lidech“. A na zesměšňování si při tom nejvíce stěžovaly ženy provozující kolektivní sport. Část problému ale do jisté míry vystihli i moji „respondenti“ – je záhodno, aby žena u sportování také nějak vypadala.

Drtivá většina sportovních fanoušků jsou totiž stále muži. Ti tvoří sledovanost televize, nakupují lístky, čtou sportovní weby, klikají a sdílejí na sociálních sítích. A buďme upřímní – pokud se má muž dívat na ženský sport, rád si u něj také spraví oko. Protože proč by se měli jinak dívat na něco, co je mnohem méně kvalitnější než v mužském podání? Marné je v tomto ohledu volání sportovních aktivistek, které upozorňují, že ženský sportovní výkon je za daných fyzických předpokladů stejně kvalitní jako ten mužský.

I díky své vizáži skvěle prodává například biatlonistka Gabriela Soukalová. Přeskočme teď fakt, že ve svém oboru je opravdu jednou z nejlepších na světě a pozornost sportovního fanouška si zaslouží už jen z toho pohledu. Novináři ale vědí, že Soukalová je hned po Jágrovi druhým největším tahákem pro zaručenou čtenost. Protože nejenom skvěle závodí, ale skvěle u toho i vypadá a ráda se ukazuje i na sociálních sítích. A současný biatlonový boom tak stojí do jisté míry na její osobě.

Rozhoduje se v kancelářích

Samozřejmě není pravidlem, že populární sportovkyně musí sdílet exhibicionismus Gabriely Soukalové. Podívejme se například na skromnou a plachou rychlobruslařskou hvězdu Martinu Sáblíkovou. Nebo na oštěpařku a maminku Barboru Špotákovou. I tyto dámy dokládají, že zručný projev mimo sportoviště není pro popularitu rozhodující.

Jenže je tady ještě jeden méně viditelný aspekt toho, proč jsou některé ženské sporty odsouzeny k neoblíbenosti. Pokud se vrátíme na začátek k našim hokejistkám, tak jejich fanoušků by mohlo být mnohem více, pokud by Český svaz ledního hokeje zajistil práva k přímým přenosům. To je však na rozhodnutí pětičlenného organizačního výboru, kde není ani jedna žena. Podobně je tomu u dalších sportovních svazů nebo například Českého olympijského výboru – i přes množství slavných olympioniček není v předsednictvu žádná žena a ve výkonném výboru pak mají jsou tři dámy mezi šestnácti muži.

V ČR je celkově pouze 10% žen v rozhodovacích pozicích sportovních organizací, polovina sportovních svazů nemá ve svých výkonných výborech ani jednu ženu. Zainteresovaní hovoří o tom, že právě zde tkví hlavní důvod přetrvávající nerovnoprávnosti mezi ženským a mužským sportem. Absence žen v rozhodujících pozicích ale není ničím novým – do jisté míry tento poměr kopíruje například naši politickou scénu. Přestože politika ovlivňuje muže i ženy. A přestože sportují také muži i ženy.

Jako neskutečný úkaz v tomto prostředí vypadá každoroční anketa Sportovec roku. Až na období kralování gymnastky Věry Čáslavské se výsledky (určené sportovními novináři) po dlouhá desetiletí nesly v ryze mužském duchu. Jenže poslední muž – Jaromír Jágr – vyhrál v roce 2005. Od té doby dámy Neumannová, Špotáková, Sáblíková, Hejnová a Kvitová nepustily na trůn žádného pána. Na tom už by se dalo do příštích let slušně stavět. Právě nejúspěšnější a nejslavnější české sportovkyně by se mohly pokusit ovlivnit poměry v českém sportu tak, aby ženy konečně měly ve sportu rovné příležitosti. Pokud si tedy raději nezvolí spokojený rodinný život, o kterém většina z nich po náročné kariéře sní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.