Erasmus Ondřeje Pipka ve Finsku: Potkal jsem losa a zamiloval se do krekrů

Jen les, velké bažiny, tu a tam los, možná dokonce medvěd. Tak zůstává Finsko ve vzpomínkách Ondřeje Pipka, studenta geografie na Karlově univerzitě. Ve Skandinávii strávil Erasmus s vidinou tréninku po boku nejlepších orientačních běžců v klubu Kalevan Rasti.

„Medvěda, který tu v lesích žije taky, jsem naštěstí nepotkal, ale losa ano. Byl v dálce, takže jsem si ho chvíli prohlížel a pak jsem běžel dál,“ popisuje.
Většina studentů si pobyty vybírá podle prestiže univerzit, případně s vidinou slunce a nočního života. Tenhle příběh ukazuje, že vysokoškolské studium a sport lze skloubit i tam, kde je den krátký a zima dlouhá.
A kde náročný terén může překvapit.
Představa běhu neprostupným terénem s mapou zní pro běžného člověka jako noční můra. Naopak pro orientačního běžce je to výzva a skvělý tréninkový prostor. A finská krajina je naprostým unikátem.
„Máte sto kilometrů les, pak jedno město, za ním zase sto kilometrů lesa. Lokální závody jsou mnohem menší než u nás, ale o to je terén drsnější a náročnější,“ líčí.
Proto najít své jméno na soupisce štafety klubu Kalevan Rasti pro závod Tiomila bylo pro Ondru vrcholem pobytu: „Vůbec jsem s tím nepočítal. Nakonec jsem se ale jako náhradník dostal do B-týmu.“
Závod pro desetičlenné týmy, který se koná z velké části přes noc, pravidelně přenáší televize a mezi orienťáky je považován za nejprestižnější akci roku. Proto Ondru mrzelo, že svou štafetu ve výsledcích našel až na konci mezi diskvalifikovanými týmy, které neorazily všechny kontroly na trati.
I tak bylo Finsko, kde se drží sníh až do května a teploty v zimních měsících klesají až k minus 30 stupňům, strategickým krokem ke sportovnímu růstu, byť nezní jako vysněná destinace pro Erasmus. Skandinávie nabízí nejen už zmíněné skvělé terény, které ve střední Evropě chybějí, klub orientačního běhu je v téměř každém větší vesnici.
Při výběru ze všech možností brzy vyřadil Norsko kvůli vysokým životním nákladům, ve Švédsku zase chyběla partnerská univerzita pro jeho obor. Finsko se ukázalo jako skvělý krok.
Cesta však nevedla do Helsinek nebo studenty oblíbeného Oulu, vše podřizoval orientačnímu běhu. „Vybral jsem si město Joensuu. Věděl jsem, že tam sídlí Kalevan Rasti, což je jeden z nejlepších orienťáckých klubů na světě,“ vysvětluje. Vidina tréninků v takto prestižním týmu lákala.
Když pak v lednu poprvé vystoupil z letadla, Finsko ho přivítalo minus třiadvaceti stupni. Největším nepřítelem ale nebyly mrazy. „Zjistil jsem, že s mapou v ruce se do lesa podívám vlastně až úplně na konci letního semestru. Všude byl totiž metr sněhu,“ popisuje.
Tamní trénink přináší hlavně velký objem naběhaných kilometrů, takže místo venkovních výběhů se dlouhé tréninky uskutečňovaly v atletické hale. Sněhové nadílky ale Ondra využil a začal najíždět kilometry i na běžkách. „Lyže jsem si z úsporných důvodů koupil v second handu. Jenže se mi brzo rozpadly, tak jsem rovnou kupoval druhé. Asi sto metrů za mou kolejí totiž začínala parádní stopa, a když něco takového vidíte, tak prostě nemůžete neběžkovat,“ vzpomíná. Každý týden měl na kontě minimálně sto naběhaných kilometrů a pár hodin na běžkách k tomu.
Energii po náročných trénincích doplňoval v univerzitním kampusu. Menza se štědrou nabídkou jídel za euro padesát ovšem skrývala nebezpečí. „Stal jsem se částečně závislým na krekrech se slaným máslem. Nedají se přestat jíst,“ usmívá se. Pokaždé, když se ze Skandinávie vrací, si je přiveze domů a připomene si finskou „dietu“ i běhání v nekonečných lesích.

Foto: Osobní archiv

Autor: Jan Vališ

Text vznikl na semináři Projekt (sportovní žurnalistika) pod vedením Ondřeje Trunečky.