Žahavý román Jakuba Stanjury: Medúzy plné vzteku, nemoci a přátelského nepochopení

Druhá kniha Jakuba Stanjury Medúzy, která vyšla v říjnu roku 2025, budí kontroverze svou otevřeností a surovostí. Otevírá čtenáři svět chronické nemoci, toxického přátelství a proměny člověka, který sám neví, kým je. 

Hlavní ženská postava a Monika se poznaly na vysoké škole. Každá je odlišná – Monika je otevřená, přátelská, ambiciózní a extrovertní osobnost, zatímco bezejmenná postava je introvertní, uzavřená a sama sebou nejistá. Není jisté, proč jsou spřízněné, ale jejich přátelství se promění v oboustrannou závislost, skrytou rivalitu a rozpadá se kvůli jejich největší odlišnosti – zdravotnímu stavu. Jejich vztah je však zcela přetnut až s Moničiným zmizením, po kterém se dostává na povrch závislost hlavní postavy na Monice.

Autor pracuje se dvěma časově rozdílnými linkami příběhu, jejichž propletením rozkrývá vývoj vztahu žen. Narativ však vypráví hlavní postava a nastává tak otázka, zda jako čtenář můžeme věřit všemu, co se dozvíme. Někdy je hranice mezi fantazií a realitou zřetelná, jindy se smývají a není možné rozeznat, zda si vypravěčka přizpůsobuje svou pravdu (vědomě či nevědomě). Metaforický jazyk a absence kapitol navíc ještě umocňují dojem, že hlavní postava je dezorientovaná ve své hlavě.

„V průběhu knihy sama vypravěčka ztrácí ponětí o tom, kým je. Čím víc ji tělo zrazuje, tím víc přichází o svou identitu.“

Klíčový repetitivní motiv je tajemná chronická nemoc vypravěčky. Barvitě popsané gastroenterologické potíže, doplněné ne zcela voňavými přirovnáními, mohou připadat leckomu přehnané. Ale demonstrují to, co vypravěčka prožívá, její nenávist a izolaci. Během konfrontace s neosobním chladným prostředím ordinací a lékařských zařízení se prohlubuje frustrace hlavní hrdinky i čtenáře. Tyto pasáže pramení z autorovy vlastní zkušenosti, jak dokumentují slova z rozhovoru (Kavárna nakladatelství Host): „Žádná scéna s lékaři v knize není fiktivní. Stala se buďto mně, nebo někomu z mých blízkých.“

Stanjura román psal v době, kdy sám řešil zdravotní problémy podobné těm hlavní hrdinky a jeho zkušenosti se do knihy silně promítly. Sám přiznává, že chtěl napsat naštvanou, vzteklou a divokou knihu. Je zde však otázka, zda jeho špatná zkušenost se zdravotnictvím a choroba neovlivnily některé pasáže knihy až příliš? Někdy se zdá, že zde šlo v textu především o vybití zlosti a jakousi formu autorovy osobní terapie, což může místy literární kvalitu zastiňovat.

Text je emočně plný, intenzivní, avšak jaksi monotónní. Negativní emoce gradují, ale v dlouhém časovém horizontu děje chybí aspoň malý záblesk čehokoliv dobrého. Vypravěčka buď prožívá absolutní pesimismus nebo apatii, proměňuje se v antihrdinku a pro kladné události není v jejím životě místo. Navíc se často chová natolik iracionálně a agresivně, že jsou její vyostřené emoce až na hranici uvěřitelnosti, a přes veškerou snahu je těžké s ní sympatizovat.

Sama hrdinka se ve svém neštěstí ztotožňuje s dvojí metaforou – s medúzou (zvířetem) a s Medúzou (antickou postavou).  Metafora se objevuje ve druhé polovině knihy. Na jedné straně stojí živočich bez pevného tvaru, průhledný a žahavý, který je bolestí v hrdinčině žaludku. Na druhé straně je antická Medúza – nepochopená žena, sžíraná hněvem a křivdou, která dokáže proměnit tělo člověka v kámen (stejně jako nemoc).

V kámen se proměňuje nečekaně i závěr příběhu. V očekávání katarze a rozuzlení, stejně jako u hlavní hrdinky v očekávání diagnózy, přichází zklamání. Otevřený konec působí až nedotaženě, bezradně, avšak přenáší hrdinčin stav na čtenáře, jehož frustraci a bezmoc adekvátně umocňuje.

Medúzy nejsou příjemným nebo komfortním čtením. Otevírají tabuizovaná témata, záměrně vyvolávají diskomfort a znechucení. Tento provokativní román je někdy přespříliš zaplněn frustrací, nelze mu však upřít autenticitu a odvahu ukázat veškerou ošklivost lidské duše.

STANJURA, Jakub. Medúzy. Host — vydavatelství, 2025. ISBN 978-80-275-2826-4

Autorka: Natálie Procházková

Text vznikl na semináři Současná česká literatura a kulturní publicistika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.