Taneční večer a na kroji přišpendlená reportáž

„OMLOUVÁM SE VŠEM, POTŘEBOVAL JSEM TKANIČKY,” hlásá kousek růžového papíru v zázemí Vinohradského divadla. Zpoza pootevřených dveří na jeviště zní lahodná skladba na cimbál, housle a basu, jednou za čas se do hudby vmísí hlas režiséra: „Jo, takhle dobrý, ale jestli můžu poprosit, trošku zesílit trojku a čtyřku…” Lepící páska drží na dveřích rozpis 20 písní.  Herci zůstali pro dnešek doma, vystřídají je tanečníci, hudebníci a zpěváci. Já jsem tu jako výpomoc pro případ, že by někde došlo pití, nebo bylo potřeba rychle odnést pugety květin. Slaví se 75. výročí slovenského folklórního souboru Limbora.

Část sboru zkouší na podiu, zbytek odpočívá v šatnách napěchovaných taškami, ramínky s navlečenými kroji a botkami jako vystřiženými z pohádky. Někteří, jako například Dominik, si vyzvedli kupón na oběd a odešli se najíst do jídelny umístěné v nejhlubších sklepeních celé divadelní budovy. Kromě stolů s prostíráním a podtácky je v příjemné jídelně také televize, která permanentně zrnitě vysílá dění na jevišti. „To je občas sranda,” říká Dominik, „Když vidíš, jak si tu nějaký herec odpočívá, pivko na stole, a pak – sakra, po týhle scéně jsem já! A šup nahoru!” Vyběhnout ta troje schodiště musí být výkon. Taková situace ale tenhle večer naštěstí nehrozí, Limbora svá výročí slaví na Vinohradech jen každých 5 let, takže se všichni maximálně soustředí.

A je to třeba! Jádro sboru, okolo dvaceti tanečníků a tanečnic, totiž během večera střídá kroje z celého území Slovenska. Jednou jsou to středoslovenské detvanské kroje s červenobílou krajkou, čepcem a širokánskými nohavicemi, podruhé se publiku předvádějí v modrém kroji z Myjavy a s krásným tancem plným sklepáváním holínek. Vedle tanečníků pak hraje živá hudba, pětice, někdy šestice, která spíš než kapelu připomíná skvěle sehraný stroj na oživení minulosti. Když si taneční páry potřebují oddychnout, nebo se spíš rychle dojít převléknout do jiného, dostávají hudebníci prostor se předvést naplno. Navzájem se doplňují, vědí, kdy dát druhému prostor „se předvést” a kdy je čas na jejich vlastní sólo.

Někteří tanečníci zatím v zákulisí odpočívají, protože už mají pro dnešek padla. Ne všichni jsou ale spokojení. „Mně to tak hnusně uklouzlo – kdybych tancoval aspoň celej večer, tak bych si to pak vynahradil, ale takhle to mám jedna skladba, jedna chyba. To jsem si to takhle nemaloval,” stěžuje si jeden z tanečníků. Choreografie si secvičili dlouho dopředu, ale vždycky se něco nepovede, tak už to chodí. Úžasné ale je sledovat, jak se s něčím takovým tanečníci poperou, jsou totiž tak dokonale sehraní, že si toho většina diváků ve výsledku nevšimne.

Ke konci představení, po židovských tancích ke svatbě a s lahví na hlavě, přichází vyvrcholení večera, totiž slovenská svatba. Stejně jako všechny předchozí pasáže i teď tanečníci a tanečnice zároveň i zpívají, což je výkon o to úžasnější, když je člověk potom všechny vidí vydýchaně odcházet do šatny. Během jednoho z nejskočnějších tanců stranou odchází jeden z jinochů – dostal křeč do nohy. Není divu, vždyť se taky tančí už přes dvě a půl hodiny! Jeho partnerka ale zachovává chladnou hlavu, koutkem oka sleduje, jak se situace vyvíjí. Tanečník si promne svalstvo, ale v prodlevě mezi kroky se vrací na podium a pokračuje v křepčení jakoby nic.

Když potom odcházím na noční tramvaj, stále nad souborem přemýšlím. Když se říká „Ti jsou jako rodina”, málokdy je to trefné, ovšem soubor Limbora bych jinak nazvat nedokázal. Všichni si večer přišli užít, jejich energie je nakažlivá i v zákulisí, když se ptají „Tak čo? Dá sa?” po cestě pro chladivou vodu. Vidět jejich výkony naživo je výjimečný kulturní zážitek a z jejich spolupráce jde vidět, že folklór opravdu dokáže lidi sblížit lépe, než by se ve dnešní přemodernizované společnosti mohlo zdát.

Autor: Jan Svoboda

Zdroj fotografií: https://www.limbora.cz/

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v kurzu Současná česká literatura a kulturní publicistika