Je matka mrtvá (?)

Román Vigdis Hjorth Je matka mrtvá představuje první výraznější vstup této významné norské autorky do našeho literárního prostoru. O velmi povedený překlad z norštiny (v originále Er mor død) do češtiny se postarala Barbora Grečnerová. Vyprávění sleduje bezmála šedesátiletou malířku Johannu, jež se po třiceti letech vrací do rodného města a marně se pokouší obnovit kontakt se svou matkou.

Autofikce a severská literární tradice

Zvýšený zájem o autorčiny knihy, zejména o román Arv og miljø (Dědictví a prostředí, 2016), souvisí nejen s tematikou narušených rodinných vztahů, ale také s otázkami autofikce a s napětím mezi literárním zpracováním a mimoliterární realitou.

Autorka v závěrečné poznámce odkazuje k novele Arneho Garborga Den burtkomne Faderen (Ztracený otec, 1899), jejíž výchozí situace – touha po rozhovoru s již nedostupným rodičem – představuje důležitý intertextový rámec románu. Zatímco Garborgův hrdina se vrací k otci, který je fyzicky mrtev, Hjorth tuto situaci aktualizuje a posouvá do symbolické roviny: matka Johanny sice žije, avšak odmítá jakýkoli kontakt, čímž se stává nedosažitelnou podobným způsobem.

Další intertextový motiv představuje drama Henrika Ibsena. Ibsenova tematizace života ve lži a destruktivních důsledků iluze harmonie rezonuje s Hjorthiným zobrazením rodinného prostředí, které si udržuje stabilitu za cenu popření traumat z minulosti. V tomto kontextu lze román Je matka mrtvá číst jako dialog se severskou literární tradicí, jenž aktualizuje její klíčové motivy a zároveň je propojuje se současnou psychologickou reflexí rodinných vztahů.

„Matka uvnitř mě je mrtvá, ale občas sebou pohne.“

Ústředním tématem románu Je matka mrtvá je vztah mezi matkou a dcerou, jenž je od počátku vykreslen jako hluboce asymetrický. Johanna se ve svých bezmála šedesáti letech po třech desetiletích odloučení pokouší znovu obnovit kontakt s matkou. Ani ne tak s cílem dosáhnout smíření, jako spíš proto, aby porozuměla své minulosti a mohla tak vztah mezi nimi definitivně uzavřít. Matka však jakoukoli komunikaci odmítá, brání se jí, na konci i fyzicky.

Jejich vztah nikdy nebyl láskyplný, matka i dcera si procházely svými boji osamoceně, k přerušení kontaktu však dlošlo až v Johannině dospělosti, kdy odjela z Norska do Spojených států amerických s vidinou emancipace, partnerského vztahu a potřebou seberealizace v umělecké tvorbě. Její matka a sestra ji nikdy neodpustily, že se nevrátila zpět ani na pohřeb svého otce. Z Johanny se stala úspěšná malířka, své obrazy vystavovala v galeriích a jedna dvojice děl, inspirovaná právě pokřiveným vztahem matky a dcery, údajně vzbudila poprask i v Johannině rodném městě.  „Jaké to pro ni bylo, když v galerii Gråtveit vystavili obrazy Dítě a matka 1 a 2? Potupné a ponižující. Nepochybně se jí chtělo křičet: Kdybyste jen věděli, jaké to pro mě je. Ale ona křičet nemohla, tam ne, křik v sobě musela dusit. Potom otec zemřel, potom jsem já nepřijela na jeho po- hřeb, a matka mě odepsala jako ztracenou a zažila tehdy dvojitou ztrátu, větší než bolest, kterou jsem pocítila já po smrti Marka, možná nesnesitelnou, a já tomu nevěnovala jedinou myšlenku.“ Hjorth nesměřuje k rekonstrukci „pravdivého“ příběhu, ale k zachycení zkušenosti člověka, který je nucen žít s neuzavřeným konfliktem. Významnou roli v životě hlavní hrdinky hrál také dnes už mrtvý otec a sestra Ruth, která se o matku stará a je jí oporou. Podporuje jí také v onom odmítání kontaktu ze strany Johanny. Ta se však nevzdává, svou minulost si neustále přehrává v hlavě, snaží se najít viníka toho všeho, touží pojmenovat trauma, které zůstalo neartikulované.

Autorka Vigdis Hjorth tak narušila kulturně zakořeněný obraz matky jako bezpodmínečně milující postavy. Ve vztahu matky a dcery pracuje s metaforou matkovraždy, která se v románu neobjevuje jako konkrétní čin, ale spíš jako symbolika nezbytná k dosažení nezávislosti. I absence otazníku v názvu románu z mého pohledu podtrhuje její ambivalentní význam. Hlavní hrdinka Johanna si opakovaně uvědomuje, že její představa o životě matky a sestry je spíše jen uměle vykonstruováná, což ostatně reflektuje přiznáním: „Vymýšlím si tě ze slov.“ Hjorth nepředkládá čtenářstvu možnost jednoduchého morálního soudu a ani na konci nedojde k útěšnému smíření.

Rozhovor, který se nikdy neuskuteční

Johanna vystupuje jako vypravěčka vlastního příběhu, její hlas není vyvažován žádnou alternativní perspektivou. Matka, sestra nedostávají prostor k přímé řeči, a pokud se v ději skutečně objevují, pak převážně prostřednictvím Johanniny interpretace.

Forma vyprávění má blízko k deníkovým záznamům, je fragmentární a často repetitivní. Jednotlivé pasáže zachycují jak konkrétní kroky hrdinky při pokusech o navázání kontaktu s matkou, tak náhlé návraty do dětství a mládí, které nejsou řazeny chronologicky, ale spíš podle emocionální naléhavosti. Opakování motivů a situací – drobných rodinných scén, dialogů, předmětů – pak působí jako obsesivní přemílání minulosti.

Jazyk románu se vyhýbá ornamentálním popisům. Věty jsou dlouhé, občas přes celé odstavce, jednotlivé myšlenky jsou odděleny jen interpunkcí.  Styl a jazyk hodnotím jako velmi funkční, podporuje existenciální vyznění a zdůrazňuje neuzavřenost vyprávěného konfliktu. Román Je matka mrtvá potvrzuje schopnost literatury otevírat otázky, jež zůstávají bez jednoznačných odpovědí, a nutit tak čtenářstvo k reflexi vlastních vztahových zkušeností.

Autorka: Adéla Schneiderová

HJORTH, Vigdis. Je matka mrtvá. Překlad Barbora Grečnerová. Praha: Argo, 2025. ISBN 978-80-257-4632-5.