Byt: Román ve dvou od Jana Němce a Jany Šrámkové

Byt: Román ve dvou od Jana Němce a Jany Šrámkové je experimentální román, který vypráví jeden příběh ze dvou perspektiv. Daniel, jehož část napsal Němec, je Pražan, který o víkendech jezdí do Tábora starat se o umírajícího otce, zatímco Zuzana, jejíž část napsala Šrámková, prochází rozchodem a stará se o dítě. Spojuje je jen byt, který každý využívá v jiné dny – on o víkendech, ona během týdne – a zároveň je tento prostor rozděluje. Román sleduje jejich osudy paralelně: Danielovu péči o konec otcova života a Zuzanino vyrovnávání se s osobními ztrátami, přičemž jejich příběhy se dotýkají, míjejí a vytvářejí napjaté soužití dvou hlasů. Díky unikátnímu konceptu lze knihu číst z obou stran – z Danielovy nebo Zuzaniny perspektivy – a každé rozhodnutí čtenáře o směru čtení může být osudové.

Co nám nedá den, má noc.

Je život symetrický?  V matematice je symetrie jasně definovaná – obraz zrcadla, rotace, opakování vzoru. Život je… mnohem méně předvídatelný. Na první pohled je asymetrický: narodíme se, stárneme, čelíme náhodám, nemocem, tragédiím i radostem. Často se zdá, že život „nereflektuje“ naše činy přesně zpět, jak by tomu bylo u palindromu. Nedá se začít od konce. Přesto máme tendenci se vracet. Končit tak, jak jsme začínali. V klidu. Neodcházet s nedořešenými záležitostmi. Takzvaně s holým zadkem.

Existuje pudová potřeba tabuizovat dvě témata. Sex a smrt. Vznik života a jeho konec. Je vícero teorií proč právě tohle vytěsňujeme – a nejsem tu abych tlumočil výzkumy Sigmunda Freuda. Ale nakonec jsou právě tyhle dvě věci to, čemu se nevyhneme nikdo. Začít existovat a pak skončit.

Byt: román ve dvou patří na první pohled dvěma příběhům. Danielovi, kterému umírá otec a Zuzaně, která se stará o čerstvě narozené dítě. Ve skutečnosti ale patří hlavně Honzovi a Felixovi. Umírajícímu otci a narozenému dítěti. A právě tomu, jak si dokáží rozumět, i když na první pohled nemají nic společného. Dělí je desítky let. Přesto oba mají velmi blízko té zmíněné nevyhnutelné lidské zkušenosti – neexistenci. A právě v tom je symetrie a palindrom života. Na začátku je to stejné jako na jeho konci.

Román ve dvou pracuje se symbolikou palindromu bravurně. Ať už právě skrze zmíněnou symboliku narození a smrti, tak i samotným zpracováním knihy – neexistuje totiž správné pořadí v jakém knihu číst – můžete tedy začít z obou konců. Já se rozhodl začít Danielovu verzí příběhu a po ní Zuzaninu. A myslím, že to mohu doporučit i ostatním, jelikož Jan Němec prostřednictvím Daniela, je ve vyprávění o mnoho přímočařejší a lineárnější. Jany Šrámkové Zuzana oproti tomu dává příběhu nadhled, symboliku a uměleckou abstrakci. Dovedu si představit, že začít Zuzanou, tak až do půlky příběhu netuším, co se vlastně děje. Oproti tomu, když už vím, jakým směrem příběh Daniela plyne, o dost snáz Zuzanu pochopím a najdu si k ní cestu.

Co je potřeba uvést na pravou míru – knihu jsem poslouchal v audio formátu. Danielovu část četl Miloslav König a Zuzaninu Kateřina Císařová. Interpretaci ani jednoho z nich nemám co vytknout, jde o zkušené hlasové herce nepochybně dobře vedené. K samotnému provedení audioknihy také nemám výtky – ocenil jsem hudební přechody i samotné rozdělení části knih dvěma různým interpretům, což dávalo audioknize lehký nádech rozhlasové hry. Pro homodiegetický příběh velmi vhodný přístup. Je ale úskalí audioknihy, na které se sluší upozornit, ačkoliv z něj nelze vinit tvůrce, nýbrž samotný formát.

Opět se vracím k symbolice palindromů. Jejich přítomnost v knize ale není jen symbolická, nebo symptomatická, ale často naprosto ikonická. A kouzlo palindromu je právě ve vizuální stimulaci.

V elipse spí lev. Oceníte to jen když to vidíte. S tím souvisí i další věc, která mi v audio formátu chyběla, což je možnost vracet se k dřívějším pasážím, hledat tam paralely, osvěžovat si různé momenty a podobně.

Co naopak v audio zpracování fungovalo dle mého lépe než v textu, jsou slovní hříčky, kterými zejména Němcův David nešetřil. Spojení jako Felixír života, dle mého vyzní o dost lépe ve zvuku než na papíře. Hru se slovy Jana Němce ale nelze než ocenit v jakémkoliv formátu – například slogan „Časy se mění, čas ne,“ nebo tvrzení „v té době se každý hádal, jestli lidi umírají na covid, nebo s covidem – těžko říct která předložka zabila moji mámu“.

Od formátové odbočky se ale vrátíme zpět k motivům. Dle mého nejvýraznější – tedy symetrie života – jsem už zmínil. Příběh, respektive příběhy, mají ale další roviny. A věřím že pří vícestupňovém čtení se dá narazit i na víc než na ty, které se mně vyjevili. Je to jeden z těch příběhů, který kdyby se převáděl v divadelní inscenaci, režisér by stál před těžkým rozhodnutím, skrze co příběh vyprávět (například Racek od Čechova je pokaždé úplně o něčem jiném, v závislosti na tom, do jakého divadla na to jdu). Já se ale budu věnovat rovině, která mi Čechovova Racka trochu připomíná – a to jsou vztahy.

Nabízí se samozřejmě popsat samotný vztah Daniela a Zuzany. Román na první pohled působí romanticky. Nejspíš za to může fakt, že většina čtenářů jednoduše je zvyklá na to, že příběhy mají romantické linie, a tak jsou vůči nim vnímavější – což je mimochodem také paradigma, se kterým pracoval třeba právě i Čechov v Rackovi. Tohle ale nebyla romantika v pravém slova smyslu. Nešlo o typ příběhu, kde se k době dva lidé přitahují ale jsou oddělení časovým oknem v jednom bytě (ačkoliv pokud by autoři chtěli, určitě by se z toho dal udělat hezký neotřelý romantický příběh typu Dům u jezera). Šlo spíš o souhru několika vnějších okolností, které je k sobě dostali. A tím, že už si byli takto blízcí, fyzicky se zjevně vzájemně přitahovali, tak přistoupili z několika zejména povrchních důvodů i na jakýsi pseudoromantický vztah.

Upřímně, jak ve výkladu Zuzany, tak i Daniela vlastně není moc zmiňované, co je ke vztahu vede a jak ten vztah vnímají. Zuzana je si o dost bližší s Honzou – otcem Daniela než s Danielem samotným. Dokonce svou část vyprávění adresuje právě jemu a v průběhu knihy je mezi nimi nastíněná o dost silnější chemie, než jakou má s Danem. Ten se naopak v příběhu zdá být izolovaný. Jeho vztah s otcem je sterilní na povrchu, ale velmi emotivní uvnitř (což je vidět na závěrečné scéně na pohřbu). Jeho vztah s Felixem je spíš formálního charakteru, se znaky závisti – závidí mu jeho vztah s Honzou i jeho vztah se Zuzanou. A Danielův vztah se Zuzanou je jednoduše řečeno povrchní. Obecně vnímám všechny Danielovy vztahy knize spíš prostředkem toho, aby byl schopný navázat vztah sám se sebou.

Z opačné strany možná jejich vztah působí jako hlubší, ale spíš jen proto, že Šrámková píše poetičtěji, Zuzana mu říká Mořský tvor, což byl její první dojem z Danielova vzhledu. A celý zbytek románu ho tak tituluje. Už jen tím, že jsme provázení prvním povrchním dojmem Zuzany z Daniela značí, že si k němu hluboký vztah nenašla.

Tedy abych to zaobalil, vztah Daniela a Zuzany je po romantice dychtícím čtenářem očekávaná nejvíc. Nakonec je to ale paradoxně nejvíc plytký vztah ze všech. Daniel se upíná víc na vztah s otcem, a Zuzana na vztah s Felixem, Danovým otcem, ale i s jejími bývalými partnery. A proto, jak jsem začal, tak i skončím a sice tvrzením, že příběh nepatří Danielovi a Zuzaně. Ale Honzovi a Felixovi.

Závěrem hodnotím knihu jako velmi povedený experimentální počin. Setkání dvou autorů, z nichž Jan Němec je přímočarý, narativní a jeho doménou jsou hry se slovy a s jazykem. A poté Jana Šrámková, která je naopak vyzbrojená symboly, metaforami a schopností hloubkového prožívání svých postav. Každý z nich dal knize co, co ten druhý nedal. A jak jsem už psal na začátku – Co nám nedá den, má noc.

Němec, Jan a Šrámková, Jana. Byt: román ve dvou. První vydání. Brno: Host, 2025. 159 stran. ISBN 978-80-275-2201-9.

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.