Pásky, pot a prázdné tribuny. Proč česká špička karate bojuje jen pro „své“?

Uvnitř haly v Prostějově je atmosféra, která by se dala krájet. Proti sobě stojí dva bojovníci. Ticho. A pak, ve zlomku vteřiny – výbuch. Ostrý výkřik a pohyb ruky, který oko laika sotva postřehne, a rozhodčí zvedá praporek. Ippon. Konec. Jeden se raduje, druhý polyká hořkost porážky. Scéna jako z olympiády, řeknete si. Je tu ale jeden zásadní rozdíl. Když se vítěz otočí k tribunám, netleská mu nadšený dav fanoušků. Tleská mu jen hrstka trenérů, rodičů a týmových kolegů. Vítejte na Mistrovství České republiky v karate – na vrcholu sezóny sportu, který je v Česku fenoménem, o kterém se nemluví.

Je to zvláštní paradox, který v hale bije do očí na každém kroku. Organizace je na světové úrovni. Elektronické tabule, časomíry, přesný harmonogram, sedmdesát rozhodčích v oblecích, kteří vypadají přísněji než soudci u Nejvyššího soudu. A na ploše? To nejlepší, co české karate nabízí. 

„Tady nemůže startovat každý,“ vysvětluje hned na úvod Michal Hrubý, ředitel soutěže a muž, který má tenhle obří organizační kolos na povel. „Máme zde v každé kategorii šest až osm závodníků, kteří prošli tvrdým eliminačním sítem v průběhu celého roku 2025.“

Jinými slovy: Díváme se na elitu. I tak, když se rozhlédnete kolem sebe, máte pocit, že jste omylem vešli na soukromý večírek, kam jste nebyli pozváni a nevíte, co se děje.

Uzavřený mikrosvět

Proč nejsou tribuny plné? Proč tu nejsou místní, kteří by se přišli podívat na špičkové souboje? Karate není jen sport, je to komunita. A to doslova.

„Obecenstvo a zázemí je většinou tvořeno kolegy závodníků, týmovými parťáky, trenéry a samozřejmě rodinnými příslušníky,“ přiznává Hrubý, a následně dodává, že není samozřejmé, aby se na karate přišel někdo jen tak podívat. Ani na mistrovství tomu není jinak. Na rozdíl od fotbalu, kde na okresní přebor přijde padesát lidí z vesnice, karate vyžaduje od diváka víc. Vyžaduje pochopení a technické znalosti. „Je to specifický svět, velice technický a odborný. Hledat v pravidlech řešení je pro laika komplikované,“ dodává ředitel soutěže. 

Představte si například takzvaný stínový boj – kata. Jedna z dvou disciplín sportovního karate, ta nekontaktní, jejímž cílem je předvést co nejpreciznější sestavu.  Laik v technice neuvidí to, co vidí rozhodčí: správnou dráhu úderu, pevnost postoje či rychlost. Je potřeba velice bystré oko a širokou škálu znalostí ze sportu na to, aby člověk pochopil, proč druhá soupeřka, cvičící stejnou sestavu jako její oponentka, suverénně vyhrála zápas 5-0. Nebo kumite – sportovní zápas. Dva bojovníci kolem sebe krouží, pak se mihnou ruce a rozhodčí hlásí bod. Divák, který nezná pravidla, často ani neví, kdo a kam vlastně udeřil. Není tu krev, nejsou tu knock-outy jako v MMA. Je tu preciznost. A pokud jde o bojové sporty, preciznost tak dobře lístky neprodává. 

Stín pěti kruhů: Sen, který se rozplynul

Mistrovství republiky v sobě už několik let nese ještě jeden, poněkud hořký podtón. Je to pachuť nenaplněného olympijského snu.

Když bylo karate zařazeno do programu olympijských her v Tokiu (konaných v roce 2021), dostalo se mu mediální i celkové pozornosti jako nikdy předtím. A olympijský turnaj v ikonické hale Nippon Budokan byl opravdu oslavou tohoto sportu.

Jenže pak přišla studená sprcha. Paříž 2024 karate vyřadila. A Los Angeles 2028? Také bez karate v seznamu sportů. 

„Návrat by si samozřejmě přál asi každý karatista. Jsme sportovní organizace, jsme členem olympijského výboru, takže doufáme,“ říká Michal Hrubý, i když v jeho hlase zní smutek. „Určitě jsme doufali, že v Los Angeles karate bude. Bohužel se tak nestalo. Naděje umírá poslední, ale nevím, jaké politické kroky by bylo třeba učinit, aby se to změnilo.“

Pro závodníky v hale je to demotivující fakt. Mladí, kterým je dnes patnáct, šestnáct let a bojují o dorostenecké tituly, přicházejí o největší motor – vidinu zlaté olympijské medaile. Zůstávají jim „jen“ mistrovství světa a Evropy. A samozřejmě titul mistra republiky, kterým se nedá pohrdat. 

Kořeny hlubší, než se zdá

Přitom karate není v Česku žádnou novinkou, která by si místo na slunci teprve musela zasloužit. Jeho kořeny sahají hluboko do minulosti.

První zmínky o karate se u nás objevují už v 50. letech 20. století, často jako „doplněk“ k judu, které mělo v Československu silnější pozici, přičemž samostatně se oficiálně datuje do roku 1962. Skutečný boom ale nastal v 70. a 80. letech. Tehdy mělo karate punc něčeho, co přicházelo ze západních akčních filmů na ohraných VHS kazetách. 

Dnes, o padesát let později, máme svobodu, internet plný instruktážních videí, špičkové vybavení, ale z karate se stal sport jako každý jiný. A možná právě  transformace z „bojového umění pro vyvolené“ na „sport s pravidly a chrániči“ způsobila, že ztratilo tajemství.  Přitom však nezískalo srozumitelnost fotbalu.

Je naděje na změnu?

Když se procházíte halou a sledujete soustředěné tváře, musíte si položit otázku: Má karate šanci vystoupit ze svého stínu? Může někdy zaplnit tribuny i někým jiným než rodiči?

Ředitel Hrubý nabízí aktuální  postřeh. První den turnaje se na šampionát přišli podívat studenti Fakulty sportu z Masarykovy univerzity. „Byli překvapení,“ usmívá se Hrubý. „Říkali, že jsou to zajímavé zápasy, že mají náboj.“ To je moment, který dává naději. Karate není nudné, jen je problém dostat diváka do haly poprvé. 

Mistrovství ČR v Prostějově vyvrcholilo v neděli. Turnaj určil nové krále a královny českého karate pro rok 2026, mezi nimi například Alici-Janu Kirschnerovou, která si z letošního mistrovství odnesla hned 2 zlaté medaile, a to za kata žen, a kata žen U21. Nejúspěšnějším týmem se stal TJ Karate České Budějovice, který na mistrovství v průběhu 3 dnů vybojoval 20 nejcennějších kovů. Když vítězové stáli na stupních a na krk jim pověsili medaili, hala tleskala. Byl to potlesk upřímný, od srdce, od lidí, kteří vědí, kolik dřiny za tím kouskem kovu je.

A že jsou tribuny poloprázdné? Ti, na kterých záleží nejvíc – samotní bojovníci – tu jsou. Bojují s respektem k tradici a touhou po vítězství.

Autorka: Sára Fidesová