Jiná realita na kurtu, jiná v médiích
Na konci tenisové sezóny 2025 se v Říčanech a Prostějově rozehrála Ostra Česká tenisová extraliga. Soutěž spojuje zkušené reprezentantky s hráčkami na začátku kariéry a nabízí jiný obraz českého ženského tenisu, než jaký se objevuje v médiích. Zápas I. ČLTK Praha se Spartou Praha otevřel prostor sledovat, co samy hráčky považují během utkání za podstatné – a co se z jejich výkonů později dostává do veřejného prostoru.
Druhá porážka Kateřiny Siniakové ve čtyřhře po sérii osmnácti vítězství byla na webu TenisPortal.cz označena jako „nečekaný krach“ a „komplikace v boji o post světové jedničky“. Přitom šlo o jednorázový neúspěch nově složené dvojice se zkušenou hráčkou z Taiwanu Su-Wei Hsieh na turnaji v Ningbu. Siniaková na vyznění titulku reagovala ironicky na sociálních sítích.
Podobnou tendenci pracovat s hodnotící zkratkou nabídl i text serveru iDNES.cz, který závěr kariéry Petry Kvitové stavěl do roviny otázky načasování a naznačoval, že přichází „pozdě“. V obou případech ustupuje sportovní perspektiva a dění na kurtu nahrazuje hodnotící soud, v jehož rámci se i rozloučení jedné z nejvýraznějších postav českého tenisu mění v téma, které je třeba obhajovat.
Rozdíl mezi mediálním rámcováním a samotnou hrou je nejzřetelnější ve chvíli, kdy se tenis sleduje přímo z místa dění. V Říčanech během extraligového utkání I. ČLTK s pražskou Spartou se pozornost přirozeně přesouvá od příběhů k procesu.
Markéta Vondroušová popisuje situaci přímo:
„Člověk je na kurtu sám, ví, co řeší a co funguje.“
Vnitřní obraz utkání se jen výjimečně shoduje s obrazem, který se následně objeví navenek.
„Venku z toho pak často zůstane jenom výsledek,“ doplňuje Vondroušová.„A někdy ani ten neodpovídá tomu, jaký zápas byl.“
Podle ní si člověk význam vlastního prožitku uvědomí až ve chvíli, kdy se setká s pohledem zvenčí.
„Říkáte si: Aha, tak takhle to někdo viděl.“
Nejde o spor s hodnocením, ale o skutečnost, že perspektiva hráčky se s verzí určenou pro čtenáře míjí.
„Vy víte, že jste to na kurtu prožívala úplně jinak.“
I proto se Vondroušová po zápasech článkům spíš vyhýbá.
„Snažím se to moc nečíst. Když mám pocit, že jsem hrála tak, jak jsem chtěla, tak už vlastně nepotřebuju vědět, co si o tom myslí někdo další.“
Z Markéty Vondroušové mluví zkušenost hráčky, která se s mediálním tlakem setkala velmi brzy a v plné intenzitě – už v devatenácti letech nastoupila do finále Roland Garros a o několik sezon později vyhrála Wimbledon. U Terezy Valentové zůstává podobná pozornost spíš výhledem do budoucna než každodenní realitou. Mediální boom i s ním spojené kauzy kariéru teprve čekají.
Valentová o situaci mluví bez patosu a s vědomím, že současný tenis se bez médií neobejde.
„Mediální pozornost dnes patří k tenisu,“ odpovídá na otázku, zda se mladí hráči musejí připravovat dopředu. „Zprávy kolem sebe samozřejmě vnímám, ale soustředím se hlavně na zlepšování mé hry.“
Za podstatné považuje jednoduché nastavení priorit.
„Snažím se mít nastavené, že důležité je, co dělám na kurtu, a všechno ostatní je až potom.“
V prostředí českého ženského tenisu pod dlouhodobým drobnohledem zůstává podobný tlak zatím spíš abstraktní představou než osobní zkušeností.
„Ví se, že český tenis má velkou tradici, ale já se snažím jít krok po kroku a nebrat si to osobně.“
Opakovaně přitom zmiňuje roli zázemí, které jí umožňuje zůstat u hry a neřešit vše kolem.
„V tomhle mi hodně pomáhá tým i klub. Nemusím řešit všechno sama a můžu se víc soustředit na tenis.“
U Karolíny Muchovése mediální pozornost dlouhodobě váže k jinému typu příběhu.
Přestože má za sebou finále Roland Garros, dvě semifinále US Open a semifinále Australian Open, jsou její výkony opakovaně zasazovány do rámce zdravotních omezení.
Opakující se formulace „kdyby nebyla zraněná“ se stala součástí obrazu, který Muchovou v mediálním prostoru provází.
„Upřímně… už jsem si na to asi zvykla,“ říká. „Člověk to slyší tak často, že to začne brát jako součást kariéry.“
Což občas podle ní často přehluší samotný výkon.
„Někdy mě mrzí, že se pak míň mluví o tom, co se povedlo, a víc o tom, co by bylo kdyby.“
Muchová přitom odmítá brát zdravotní problémy jako vysvětlení nebo omluvu.
„Zranění prostě patří k tenisu a je to realita mého sportovního života, ne výmluva.“
Zkušenost z US Open pro ni byla momentem, kdy si naplno uvědomila, jak rychle se může mediální pozornost od sportu odklonit.
„Člověk si do té doby myslí, že když hrajete tenis, bude se psát jen o něm. A pak stačí jeden moment a najednou se řeší věci, které s výkonem na kurtu vlastně nemají nic společného.“
Právě tehdy si podle svých slov jasněji nastavila hranice mezi tím, co k profesionálnímu tenisu patří, a co už si chce ponechat stranou.
„Ne všechno, co se kolem vás děje, musí být veřejné. Tenis je veřejný dost sám o sobě.“
Odstup byl v Říčanech patrný i na kurtu. V prostředí extraligového zápasu se řešily především konkrétní věci jako servis, rytmus výměn nebo komunikace s lavičkou. Témata, která mediální prostor často staví do popředí, zůstávala stranou.
A možná právě proto bylo možné odejít z haly s pocitem, že to nejdůležitější se nakonec přece jen odehrává na tenisovém hřišti.
Autor: Lukáš Tomášek
