,Co když to tentokrát bude náš dům?‘ Ruské útoky hrozí i Lvovu, místní si ale zvykli

Ačkoli se míra ohrožení ve Lvově nedá srovnat s jinými částmi Ukrajiny, nese si toto město vlastní šrámy. Za čtyři roky od začátku celoplošné ruské invaze se zde usídlilo mnoho uprchlíků z východu a jihu země. Nálety jsou sice spíše neobvyklé, ale nikoli vyloučené  – a místním studentům se daří žít poměrně normální život… dokud se nerozezní sirény.

Je téměř půl druhé odpoledne a já stojím ve Lvově na perónu nádraží, kterým se rozléhá vytrvalý skřípot lokomotiv. Po patnáctihodinové cestě vlakem se snažím rozhýbat ztuhlé tělo a unavenýma očima hledám ve zdejším davu osmnáctiletou Annu, studentku žurnalistiky na Lvovské národní univerzitě Ivana Franka. 

Žije tu už druhým rokem, pochází ale z více než dvě stě kilometrů vzdáleného města Chmelnyckyj, které je i přes svou polohu blízko středu Ukrajiny častým cílem ruských raket. Může za to přítomnost vojenského letiště. 

„Pokaždé, když se vzbudím a je ještě brzy ráno, píšu vystrašená domů a ptám se rodičů, jak se cítí,“ říká Anna, zatímco si sedáme v kavárně na historickém náměstí Rynok. 

„Lvov je vlastně nejbezpečnějším městem na Ukrajině. Nálety dronů tady zažíváme jen vzácně, normálně chodíme na přednášky. Když se náhodou rozezní alarm, učitelé nás všechny pošlou domů a pokud poplach do hodiny neskončí, už se nemusíme vracet. Univerzita sice má vlastní kryt, ale my ho nevyužíváme,“ popisuje svůj každodenní život. 

Fakt, že studenti do krytu nechodí, mě trochu zaskočil. Podle Anny se ale před útoky pořádně neschovává většina obyvatel města. Nebezpečí neberou příliš vážně. „Uprchlíci z jižních oblastí k tomu často přistupují zodpovědněji. Mají v sobě strach a vědí, že to není žádná legrace. Dost hroznou situaci jsme tu měli před rokem v září – zrovna jsem se sem přestěhovala. Jedna raketa zasáhla dům s rodinou, která se neschovala.“

Čtvrtý rok od invaze

Život ve válečném stavu je pro Annu dnes už normou. Zná názvy všech raket, všech obranných systémů, a ví, jak fungují. Ze střední školy si pamatuje, jak se spolužáky společně chodili do krytu. A jak odtamtud některé děti utíkaly domů, šťastné, že jim „odpadá škola“. O životy svých rodičů se ale bojí pokaždé, když vidí, že střely letí jejich směrem. Vždy podvědomě čeká na další poplach, další hrozbu. Válka ji změnila – což sama ilustruje na své první cestě za hranice Ukrajiny od začátku invaze. 

„Když jsem přijela na návštěvu do Polska, bylo strašně zvláštní vidět na nebi civilní letadla, tady samozřejmě vůbec nejsou. A taky byl opravdu nezvyk neslyšet pořád alarm, ráno, v noci… Mohla jsem se zase v klidu vyspat, bylo to skvělé. Vlastně jim to dost závidím,“ svěřuje se nad poloprázdným šálkem vychladlé kávy. 

Je to vlastně absurdní. Od kavárenských stolků Lvov působí jako živá evropská metropole. Prostorem zní současná západní hudba, podnik je plný lidí stejně jako tramvaj, kterou jsme do centra přijeli. A kdyby nebyl jídelní lístek psaný v cyrilici, vážně bych si mohl myslet, že sedím v populární kavárně uprostřed nějakého polského města – což vzhledem k historii Lvova není až tak daleko od pravdy. Přesto každý jeden člověk kolem nás musel zažít nálet, každého jednoho z nich musely někdy nad ránem probudit sirény. A valná většina z nich už zažila nejeden výpadek proudu. 

„Mám kamarádku z Charkova. Studuje tam na univerzitě, ale hodiny mají jen online, ve škole byla fyzicky jen jednou na imatrikulaci. S takovou formou výuky ale souvisí problém, který pro nás byl na začátku války nový – Rusové se nás snažili odstřihnout od elektřiny. Hlavně první zimu jsme na to nebyli připraveni, nefungovalo prakticky nic – topení, světla… A online hodiny tím pádem taky nebyly možné.“ Komplikace podle Anny trvají, celá země včetně univerzit je však dnes na takové situace výrazně připravenější. 

O situaci žáků a studentů na východě Ukrajiny a na Ruskem okupovaném území se pak Anna rozhovoří detailněji. Popisuje, jak probíhá prezenční výuka na Rusy ovládaných školách. Na povinné hodiny ruštiny a ruské historie nesmí děti doprovodit ani rodič. V Charkově a Záporoží naopak fungují podzemní školy. „To je to nejbezpečnější zařízení, které jsme teď dětem schopní poskytnout. Nemusíš utíkat do krytu, když už v něm jsi,“ zakončuje svůj výklad. 

Na otázku, jestli se ve svém každodenním životě cítí bezpečně, pokrčí rameny. „Vlastně ano, protože člověk si na takové věci prostě zvykne. Tady ve Lvově na to všechno můžu na chvíli zapomenout aspoň díky umění – různým koncertům, výstavám, promítáním. Když zazní alarm, tak mi samozřejmě úplně dobře není, ale to se tady naštěstí moc často neděje. Doma v Chmelnyckém je to něco jiného, tam sirény zní prostě pořád,“ odpoví nakonec.

Kulisy války

Odcházíme z kavárny, Anna nás vede na místa, která sama považuje za důležitá. Podruhé jdeme přes Rynok, tentokrát se však zastavujeme v rohu náměstí. Socha Neptuna, která tu má stát uprostřed prázdné fontány, je překrytá plachtou, aby se předešlo možnému poškození. Na plachtě si kromě fotografie uměleckého díla můžeme prohlédnout nápis, který se dá volně přeložit jako „Originál si budeme moct užívat po vítězství“. 

Otočíme se čelem k radnici, která stojí uprostřed prostranství. Podél ní se táhne kovový plot pokrytý černobílými stužkami, které v poryvech studeného prosincového větru lehce vlají. Anna vysvětluje, že se jedná o symbol, který místním připomíná válečné zajatce. 

Vydáváme se Haličskou ulicí na jih od náměstí, míjíme kostel, přes jehož několikametrová okna někdo přibil kovové pláty. Socha přímo před ním je zamčená do kovové klece. Přecházíme přes Haličské náměstí a vplouváme do bludiště menších ulic, po několika minutách se ocitáme před Lvovským městským uměleckým centrem. Probíhá zde výstava fotografií, které zachycují životy vojáků na frontě. Galerie zde vznikla před pěti lety, teď dohromady se společenskými prostory v areálu nabízí útočiště mnoha studentům, vstup je zdarma. 

Vracíme se zpět na Rynok – čeká mě tam totiž mé druhé dnešní setkání a Anna mi nabídla, že mě na místo doprovodí. Když přecházíme přes třídu Svobody, míjíme monument národního buditele Tarase Ševčenka. Pod ním stojí vrak vojenského vozidla, z jeho útrob trčí prapor s ukrajinskou vlajkou. 

Šáhidy a propaganda

V umělecké kavárně Dzyga se zdravím s Bozhenou, také studentkou žurnalistiky na místní univerzitě. Usedáme společně ke stolku v horním patře kavárny, ze kterého lze pozorovat, jak se šerá ulička pod námi s přibývajícími hodinami plní návštěvníky přilehlých podniků. 

„Od začátku války jsem se začala mnohem víc zajímat o politiku. Vypadá to, jako by nikdo nechápal, co se nám skutečně děje. Jako by ostatním zemím nedocházelo, že Rusko tady páchá genocidu, a to nejen na lidech. Snaží se zničit i naši kulturu. Západ přitom ruské umělce stále toleruje,“ začíná Bozhena rozhořčeně. 

Jména jako Dostojevskij či Tolstoj dnes už vidí čistě jako nástroje nepřátelské propagandy, v tomto kontextu zmiňuje ale i rusifikaci ukrajinských autorů. Jako příklad uvádí to, jak si agresor přivlastnil třeba Nikolaje Vasiljeviče Gogola. 

„Žijeme v bublině nenávisti,“ pokračuje. „Vedeme navíc ještě vnitřní válku s ignoranty. Poměrně dost lidí na Ukrajině totiž stále učí své děti pouze rusky, je to hloupost z mnoha důvodů. Ruština třeba dráždí vojáky, kteří se vrací domů z fronty – nereagují na to dobře.“ 

Ptám se Bozheny na její každodenní život a její studia. Vypráví o probdělých nocích v garáži za nekonečného houkání sirén. A o následných ránech, kdy se spolužáky k smrti vyčerpaní zkoušeli poslouchat výklad stejně zničených kantorů. 

„To, jak často slyšíme alarm, vlastně záleží jen na mentalitě Rusů. Někdy je měsíc klid, jindy zní poplach hned několik dní po sobě. Často se nic nestane, jen se snaží hrát si s našimi hlavami a vyvolat paniku,“ poznamenává. 

Většinu času strach nemá, teď a tady se cítí naprosto bezpečně. „Nejvíc jsem vyděšená, když slyším, jak nad námi létají šáhidy (ruské drony íránské výroby – pozn. autora). Protože během těch deseti, dvaceti sekund nevíš, kam zamíří, a říkáš si: Co když to tentokrát bude náš dům? A já zatím sedím v garáži vedle svých rodičů, vedle své sestry… Je to vážně strašné.“ 

Kvůli válce se Bozheně také vzdálila řada kamarádů z měst napříč Ukrajinou. Mnoho z nich, zejména mladých mužů, odjelo studovat do Polska, další na východě země nasazují své životy. „Spousta mých starších kamarádů, které znám z lukostřelby, byla povolána na frontu v rámci ‚sportovního praporu‘. Moc mi chybí.“ 

Podporu od zbytku Evropy považuje za nedostatečnou, ihned ale doplňuje, že o Češích to neplatí. „Všechny ty soukromé sbírky jsou neskutečné, vážně mě to hřeje u srdce. Zvlášť po tom, co poslední dobou říká Trump, je vážně skvělé vidět, že někdo opravdu stojí na naší straně.“ 

Po setmění

Vycházíme z kavárny, čeká nás ještě kus společné cesty na autobusovou zastávku. Na město zatím padla tma. 

Velká část pouličního osvětlení není v provozu, i tak se ale ulice centra města hemží návštěvníky hospod a barů, jako by žádná válka nebyla. To ovšem platí jenom na první pohled. Ten druhý totiž i vidí i zatlučená okna některých historických domů – nebo zprvu nenápadné graffiti zobrazující malého chlapce, který se před smrští dronů chrání zdviženým deštníkem. Na válku tady jde sotva kdy skutečně zapomenout, byť se často skrývá pod povrchem.

Autor: Vojtěch Rotta

Fotografie: Graffiti v ulicích Lvova (autor: Vojtěch Rotta)

Text vznikl v rámci kurzu Žurnalistická tvorba I.