Kdo si hraje, nezlobí. Ale co se naučí?

Žádné biflování vzorečků, ale krokování po koberci a gumičky na dřevěných deskách. Tak vypadají hodiny matematiky na základní škole ve středočeských Voticích, kde se používá takzvaná Hejného metoda výuky. Ta se zakládá na tom, aby dítě objevovalo prostředí matematiky samo a pokud možno i s radostí.

Žáci 1. A místo sezení v lavicích pracují před tabulí, kde je pro ně na zemi připravená dlouhá řada papírových karet s čísly neboli „krokovadlo“. Právě prostředí krokování je jedním z pilířů Hejného metody v první třídě.

Učitelka Lucie Hájková zapisuje na tabuli zadání v podobě po sobě jdoucích šipek, ale není to ona, kdo diktuje. Zadání čte vybraný žák, zatímco jeho spolužačka ho musí fyzicky vykonat. „Zuzko, udělej dva kroky dopředu, potom pět kroků dopředu a potom tři kroky dozadu. Začni teď,“ zavelí. Dívka se soustředěně pohybuje po číselné ose a celá třída jednohlasně počítá každý její krok.

V momentě, kdy se zastaví, přichází na řadu další žák, jehož úkolem je spočítat, kolik kroků je potřeba k dosažení stejného cíle. Děti se učí matematiku celým tělem, zapojují pohyb a vzájemnou kontrolu.

Aktivity se dynamicky střídají. Z krokování se přechází na hru „Obři a trpaslíci“, která slouží k procvičování znamének nerovnosti. Děti chodí s kartičkou s číslem po třídě a na povel se spojují do dvojic. Ten s vyšším číslem zůstane stát jako obr, zatímco žák s menším číslem jde do dřepu a představuje tak trpaslíka.

Hodina končí v kroužku na koberci, kde se učitelka ptá dětí, jak se jim během hodiny dařilo. Ti pomocí palců vyjadřují své pocity. Třeba dnes míří většina palců nahoru, tedy děti dávají najevo, že témata v hodině zvládly bez problémů.

„Cílem je, aby získaly hezký vztah ke škole,“ říká Hájková. „Výuku samozřejmě prolínají klasické numerické počty, ale hlavně si tady takhle hrajeme. Mě i děti to hrozně baví a věřím, že jim to buduje pozitivní vztah k učení.“

Tablety, pravítka a gumičky

O dvě patra výš, ve třídě 3. A, to vypadá zase trochu jinak. Lavice nejsou srovnané v typických řadách, ale tvoří tři samostatná stanoviště, u kterých se všichni žáci postupně střídají. Třída učitelky Michaely Šárové se dnes věnuje prostředí geoboardů a mříží.

Hra tady už přechází do badatelské práce. Na prvním stanovišti natahují žáci v aplikaci na tabletech virtuální gumičky a tvoří obrazce podle vytištěného zadání. Mezi dětmi se jednoznačně jedná o nejpopulárnější část.

U druhého stanoviště pracují děti s pracovními sešity, ve kterých se věnují rýsování do mříží. A o kousek dál, u posledního stanoviště, se potýkají s fyzickými geoboardy v podobě dřevěných destiček s kolíky. Podle stejného zadání, které mají i spolužáci u tabletů, tvoří obrazce pomocí gumiček, které ale často praskají a od dětí proto vyžadují zručnost a trpělivost.

Zajímavý moment nastává, když jedna z dívek u dřevěného geoboardu narazí na problém a prohlásí: „Tahle úloha nemá řešení.“ V tradiční výuce by učitelka pravděpodobně přišla a žačku hned opravila, nebo potvrdila výsledek. Šárová ale neudělá ani jedno. Jen ji nechá pracovat dál, ať si sama zjistí, zda na tom něco je.

Tento přístup se odráží i v závěrečné reflexi. U tabule děti společně rozebírají zmíněný sporný příklad, o kterém byla dívka přesvědčena, že nemá řešení. Děti se doplňují, navzájem se opravují a argumentují. Chyba není ostuda. To potvrzuje i úplný závěr hodiny, kdy se žáci sami hodnotí pomocí papírových much, které jsou rozmístěny po třídě. Každá vyjadřuje jinou emoci a děti si jdou stoupnout k té, která nejlépe vystihuje jejich pocity. Když má nějaký žák pocit, že se mu nedařilo, učitelka za ním dojde a ptá se: „Co by ti do příště pomohlo?“ Děti se nestydí a odpovídají otevřeně.

„Jsem s výukou spokojená,“ sděluje Šárová. „Využíváme formu hry a děti si na spoustu věcí přichází sami. Mám roli průvodce, a ne někoho, kdo dětem přikazuje, co mají dělat. Děti se učí pracovat s chybou, hledají ji, přichází na řešení a musí hodně komunikovat. Potom lépe orientují v učivu a mám pocit, že je takhle matematika baví víc, než když je jen drilujeme násobilku a vzorečky.“

Trojka za správný výpočet

Inovativní metoda výuky začala vznikat ve 40. letech minulého století. Pedagog Vít Hejný tehdy zkoumal, proč děti, které bez problémů řeší úlohy z učebnic, selhávají při řešení úloh nestandardních – a společně se svým synem postupně vyvinul způsob učení, který se zaměřuje na budování mentálních schémat.

Specifikem Hejného metody jsou i tzv. gradované testy. Žáci si v nich vybírají úroveň obtížnosti podle toho, na co se cítí. Zatímco u menších dětí systém buduje důvěru, na druhém stupni ovšem naráží na limity.

Amálie Krýslová, žákyně deváté třídy votické základní školy, je popisuje takto: „Gradované testy mi připadají dobré kvůli tomu, že se dá zjistit, jaké je moje maximum. Je to ale stresující, protože předem vím, co dostanu za známku. Když si vyberu nejjednodušší příklad, vím, že i při správném výpočtu dostanu nejlépe trojku nebo v některých případech čtyřku.“

Učitelka Šárová si je tohoto rozdílu vědoma. V případě svých třeťáků ale Hejného metodu hájí. „Co se týče známek, nemáme to jako na druhém stupni, kde dostanu automaticky sníženou známku, když si vyberu lehčí zadání,“ vysvětluje. U menších dětí škola cílí na to, aby se naučily odhadovat své síly bez strachu z trestu.

Střet s realitou

Režim hravého objevování naráží na realitu zejména ve chvíli, kdy žáci prostředí základní školy opouští. Kritici často zmiňují, že děti z „Hejného tříd“ mohou narazit na středních školách, kde se na alternativy nehraje. To potvrzují i absolventi Základní školy Votice.

„Od odchodu ze základky má problém s trojčlenkou,“ svěřuje se absolventka ZŠ Votice a studentka 3. lékařské fakulty UK Zuzana Macešková. „Nikdy jsme se ji ve výsledku nenaučili a já teď, když mám řešit příklad, kde by se dala úplně jednoduše použít trojčlenka a bylo by za pár vteřin hotovo, používám metodu tipu a odhadu. A i když jsem se tenhle vzoreček naučila, prostě mě nenapadne, že bych ji mohla v daných situacích použít.“

Pohled do tříd votické základní školy dokládá, že Hejného metoda dokáže děti nadchnout a učitelky denně vidí zápal pro objevování. Na druhou stranu zkušenosti starších žákyň, Amálie a Zuzany, ukazují, že čistě objevitelský přístup a specifický systém hodnocení mohou být zdrojem stresu a nejistoty. „Myslím si, že by byla optimální tak jedna hodina Hejného matematiky z celkového počtu pěti hodin za týden,“ uzavírá absolventka Zuzana.

Autorka: Martina Starostová

Fotografie: Základní škola ve Voticích, autorka: Martina Starostová

Text vznikl v rámci kurzu Žurnalistická tvorba I.