Virtuální přítelkyně: jak může osvětový dokument fungovat kontraproduktivně

Festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos otevřel snímek Barbory Chalupové Virtuální přítelkyně. Distributoři jej představují jako autentický vhled do zákulisí mladých žen, které si vydělávají zpeněžením explicitních fotografií svých těl. Jedna z protagonistek však kromě uspokojení erotického rázu nabízí i naplnění základních psychosociálních potřeb – lásky a pocitu být viděn a milován. Právě z této nezvyklé formy „sociální služby“ vychází i název filmu.

Vstupenky na premiéru se rychle vyprodaly a o filmu bylo slyšet už několik měsíců před uvedením díky promyšlené propagaci. Režisérka Barbora Chalupová jej uvedla jako citlivý vhled do světa platformy OnlyFans, bez bulvarizace a vulgarit. Její tvorbu mám spojenou s empatií a feministickým přesahem, ale během sledování Virtuálních přítelkyň se můj názor začal pozvolna měnit.

Zvolený observační modus u takto intimního tématu sice umocňuje pocit blízkosti, zároveň však omezuje možnosti protagonistky konfrontovat. Jakýkoli střet s realitou tak může vznikat pouze prostřednictvím režisérkou iniciovaných situací či rozhovorů. Právě tato konfrontace mi ve filmu chyběla. Sexualizaci a objektivizaci žen ze strany mužů vnímám jako zásadní společenský problém, který stále stojí v cestě k plné rovnoprávnosti. Doufal jsem, že dokument tento aspekt pojmenuje, ale místo toho se od něj spíše odvrací – a pozornost přesouvá k ženám, které dokázaly tento mechanismus chytře využít ve svůj prospěch.

Vedle perspektivy mladých žen, které denně vytvářejí explicitní obsah a zároveň se snaží skloubit pracovní a osobní život, film přináší i pohled muže středního věku využívajícího služby „virtuální přítelkyně“. Za nemalé peníze si s anonymní dívkou může psát, telefonovat či jí darovat relaxační pobyt. Odměnou je mu láska a uznání – pocit, že ho má někdo skutečně rád. Ve chvílích, kdy popisuje své city slovy „nikdy jsem nikoho víc nemiloval; jsem rád, že tě mám“, se z původně voyeuristického zážitku stává smutné svědectví o osamělosti, která je z dlouhodobého hlediska dívkou prohlubována.

Mrzí mě, že jedním z protagonistů nebyl muž, který se věnuje stejné výdělečné činnosti, protože by tím film setřel sexualizovaný a senzacechtivý aspekt, což kromě erotizujícího plakátu doložila také reakce mužského diváka v publiku, který „se těší, až vznikne druhý díl“. Z tohoto důvodu si myslím, že film nezacílil správně a problémy, které se možná snažil řešit, akorát prohloubil.

Autor: Štěpán Havlín

Text vznikl v kurzu Poválečná literatura a kulturní publicistika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.