Praha vypravěčkou, trojjediným bytím i místem, kde se děje nemožné
Domov duší, které jí, spí a vydechují sny, zatímco jejich doprovázející těla se nevrle plahočí životem. Jedna z bezpočtu možných definic Prahy, a právě taková, kterou si autorka zvolila hned v úvodu… O knize samotné na první, druhý i čtvrtý pohled vypovídá naprosté minimum. A asi je to tak správně, neboť román je na hranici definovatelnosti. Milostný dopis Praze je jednou z možností. Osobně bych se klonil k snivému blouznění a blouznivému snění, v němž hraje Praha hlavní roli. A je zároveň vypravěčkou. A disociativním stavem mysli.
Pražanem se podle mého názoru člověk nerodí, ale stává. Autorka, ač původem cizinkou, již přes dekádu Prahu obývá, a tedy má na toto označení nárok, pokud se jím být cítí. A právě znalost Prahy a jejích zákoutí i historie jí dovolila napsat Slunečník proti sekyře. Zvláštní název. Evokuje dvojici lidí, útočníka se sekyrou a oběť, bránící se pouze slunečníkem. Z kontextu díla jde ale o metaforický popis dvojice žen na základě jejich vlastností, přičemž obě mohou být obojím. A v ještě hlubším kontextu mohou být oba výklady úplně stejně platné.
Román ve své hlavní příběhové lince sleduje kroky Hero Tojoso (ač jde o zdařilý překlad, z estetického hlediska odmítám používat Nagyovo přechýlené „Tojosoaové“). Hero dle svých vlastních slov zásadně cestuje jen tam, kam je výslovně zvána, a tentokrát byla pozvána na rozlučku se svobodou své někdejší spolubydlící a spolupracovnice, a její partnerky. Současně jí její jediný syn na cestu daroval knihu jménem Paradoxní svlékání. Knihu, s níž se většina postav setkala a která mění svůj obsah nejen pro každého, kdo ji otevře, ale také při každém dalším otevření. Zkrátka pokaždé. Kniha k hlavním postavám, především Hero, na konci dočtené kapitoly metanarativně přímo promlouvá.
Právě Paradoxní svlékání, kniha, jejíž název nemá kupodivu žádný sexuální podtext, je pomyslnou třešničkou na dortu tohoto díla. V rámci kapitol čtených jednotlivými postavami, ač je jejich relativní relevance vůči hlavní příběhové lince takřka nulová, ukazuje autorka svou znalost především historických, ale také kulturních znalostí spojených s Prahou. Mikrokosmické fikce zasazené do dob josefínských, protektorátních, období takzvaných divokých devadesátek, ale i současnosti, byť s překvapivou znalostí kultury vietnamské minority, prolínají a přerušují hlavní děj takovým způsobem, až by se dalo říci, že jde o dva romány v jednom. A svým způsobem jde. Fiktivní autor fiktivního Paradoxního svlékání je stejně jako jeho kniha pokaždý někdo jiný, alespoň vzhledem a pozadím. Kromě dvou věcí; k sepsání Paradoxního svlékání jej pod pohrůžkou smrtí donutil jeho nejbližší přítel, a přišel o oko, přes nějž nyní nosí pásku.
Na začátku specifikuje autorka prostřednictvím své vypravěčky Prahy dvě hlavní postavy, Hero a Dorotheu. Dorothea figuruje v příběhu jako antagonistka, což se čtenář dozví až v momentu, kdy se tak projeví, neboť vzpomínky Hero na ni ji tak nevykreslují. Sofie, jejíž rozlučka se svobodou se v Praze koná, je třetí komponentou bývalého tria spolubydlících. Dorothea, nebo také Thea, je v době současnosti příběhu povoláním takzvaný fixer; člověk, který za úplatu plní kontrakty, ve větší či menší legalitě. Tím aktuálním je vykonání určité formy msty na své bývalé přítelkyni a spolubydlící Sofii za činnost, na které se ovšem rovnou měrou podílely Sofie i Hero. Hero, věrná anglickému významu svého jména, se možná právě kvůli pociťované části viny vrhne do rány. Dorotheu za její úmysly a konání čeká trest, Hero je na druhé straně prapodivně odměněna; v prazvláštní, čas ohýbající instanci vezme za vděk oddacím listem, který nalezla večer předtím na svých dveřích a nechá se sezdat s mužem, kterého zná sotva pár hodin.
A to zdaleka není vše.
Kniha má dvě základní, logicky uchopitelné roviny. Příběh Hero se dle všeho snaží ukončit pointou, že by člověk měl přijmout to, co nemůže změnit a nesnažit se před takovými věcmi donekonečna utíkat. Vedle toho hraje možná mnohem univerzálnější a jednodušší výklad. Stejně jako postavy z Paradoxního svlékání a z Prahy jako města i místa, ze Slunečníku proti sekyře si má čtenář vzít přesně to, co se mu zlíbí.
Před Slunečníkem proti sekyře musím závěrem varovat analytické povahy. Rozhodně ne odradit, pouze varovat. Nedostane se vám odpovědí a vysvětlení. Přibližně od první třetiny knihy se budete muset jednoduše smířit s tím, že na některé otázky odpovědi zkrátka nejsou k mání. Můžete se pokoušet odpovídat sami, nebo přijmete, co nemáte možnost změnit, a zároveň možná naleznete v tomto procesu určitou svobodu.
Autor: Jakub Šťastný
OYEYEMI, Helen. Slunečník proti sekyře. AAA: edice angloamerických autorů. Překlad Ladislav Nagy. Praha: Argo, 2024. ISBN 978-80-257-4614-1.
Text vznikl v kurzu Literární a knižní kritika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
