Pinkání o Evropu? Stolní tenis začíná v parcích a končí ve zlaté euforii. Ale bez zájmu

Osmifinále Ligy mistrů ve čtyřech českých klubech. Že to zní jako bláznivý sen? Ale vůbec ne. Jen se na chvíli oprostěte od představy, že prestižní soutěž hrají jen sportovci běhající po trávníku a vydělávající stovky tisíc až miliony měsíčně. Ale třeba i ti, jejichž práci jste si s největší pravděpodobností na sešlosti s přáteli párkrát sami vyzkoušeli. Stolní tenisté.

No skutečně. Na zápase sice místo ohlušujících chorálů slyšíte pinkání malého míčku o stůl a pálky, zato napětí každého okamžiku je silné. Narazí bílý balonek do síťky? Odletí až za modrou hrací plochu? Trefí jeden z hráčů nechytatelný úder, jenž diváci odmění hlasitým potleskem?

Kdybyste procházeli okolo nenápadného dvora, za kterým stojí nevelká budova a v ní místnost s jedním stolem uprostřed, nejspíš byste nepoznali, že pár metrů od vás bojují dva týmy o postup mezi osm vyvolených celků Evropy.

Venku stojí jen pár aut, husté keříky a stmívající se obloha velkou událost zakrývají.

Ale vězte, že podporu od skalních fanoušků pražské El Niňo má. „Je pro nás obrovský úspěch, že jsme se do Champions league dostali,“ povídá jeden z nejzkušenějších hráčů Tomáš Konečný. „Změnil se systém, už ji nehraje jen jeden nejlepší, letos prošly kvalifikací hned čtyři české kluby.“

Kromě stolních tenistů z Prahy ještě Havlíčkův Brod, TTC Ostrava 2016 a Havířov.

Takže zatímco fanoušci bedlivě číhají, jestli ve vyrovnaném pražském duelu David Reitšpies vybojuje vysněný bod proti Panagiotisu Gionisovi, 44letému Řekovi a slušelo by se říct i legendě, na druhém konci haly pozorují zasvěcení i utkání hrané v Havlíčkově Brodu, kam dorazilo přece jen větší množství fanoušků.

„Tak kolik to mají?“ ptají se v pauze zápasu El Niňa s polským týmem Grodzisk Mazowiecki, jenž byl jako velkoklub nasazený rovnou mezi 16 vyvolených celků, zvídaví kolemjdoucí.

Pár se jich u zapnutého notebooku na moment zastaví, jiní netrpělivě čekají, jestli v tombole zazní číslo, které svírají v dlaních. Tři šťastlivci si nakonec odnáší čistič na potahy, dres a knížku. 

Zvenku zatím chodí další nadšenci, na cestě před halou se jeden z nich ptá: „Tady se hraje ten pinčes, viďte?“

Nedělní podvečer ho s kamarády do pražské haly láká.

Stolní tenisté El Niňa byli jedním ze čtyř českých týmů, které se probojovaly do osmifinále Ligy mistrů, foto: Martin Filípek

Tím se fakt uživíte?

„Škoda jen, že osmifinále je pro nás všechny dost velký nárazník,“ mrzí Konečného, že se české kluby nedovedou protlačit ještě dál. „Ale i tak je to obrovská věc,“ shodují se všichni čtyři trenéři, třeba i ostravský Petr Korbel, čtvrtý muž atlantské olympiády.

A mimochodem, čtyři týmy v osmifinále Ligy mistrů mělo už jen Polsko. Další velká věc pro Česko. I když v popularitě stolního tenisu desetimilionová země ze středu Evropy přece jen zaostává.

„Nejsme na tom zle, ale třeba Německu, Francii a Polsku vůbec nemůžeme konkurovat,“ porovnává Konečný další den na dopoledním tréninku.

„Co se týká mezinárodní scény, ještě do toho historicky zapadá Švédsko. O Číně ani nemluvím, tam jsou úplně jinde. V Evropě jsme v popularitě stolního tenisu takový střed. Ale jako hobby sport je u nás hodně rozšířený,“ všímá si 39letý hráč, který má zkušenosti i se zahraničním angažmá v Rakousku a Polsku.

Jen si vzpomeňte, kolikrát jste v parcích, na koupalištích nebo sídlištích viděli obdélníkový stůl se síťkou uprostřed. Jak často jste s kamarády popadli pálky a dlouhé minuty ho se zapálením obíhali.

A teď si spočítejte, kolikrát jste pomysleli na to, že ve stejnou dobu možná někde několik žen a mužů dře a zarputile trénuje, aby v tomto sportu uspěli na vrcholové úrovni.

Celkem nepoměr, že.

Zkuste totiž někde říct, že jste profesionální stolní tenista.

S největší pravděpodobností nastane jedna z těchto situací…

Smích.

Vykulené oči a nevěřícné pohledy.

Nebo otázka: „A tím se jako fakt uživíte?“ 

„To je klasika,“ směje se Konečný, zatímco se kousek od něj jeho kolegové v rámci tréninku pokouší trefit konkrétní bod na stropě haly. „Když jdu na úřad, kde musím mluvit o zaměstnání, stává se to pořád. Sportovce ještě akceptují, ale když to rozvedu na stolní tenis… Vesměs nikdo nevěří tomu, že se tím můžu uživit.“

Po kroužku už pokračovat nechtějí

Co si představíte, když se řekne fotbal? Děti kopající na hřišti za vaším barákem, nebo 22 profesionálů při vyhroceném zápase?

A když se řekne ping-pong? 

Oba sporty jste si nejspíš sami vyzkoušeli.

„Jenže nikdo moc neví, jak vypadá trénink profesionálních stolních tenistů. Opravdu nestojíme jen za stolem a nepinkáme. Dvakrát denně dvě hodiny na tréninku, posilovna, kondiční a fyzická příprava…“ přibližuje Konečný.

„Hodně lidí nevěří, že na tom musíme být dobře i fyzicky, přece tam jenom stojíš, neběháš devadesát minut jako fotbalista, nenadřeš se jako hokejista… Hobby ping-pong je nenáročný sport, jak vypadá ten profesionální, už moc lidí neví.“

Při vyprávění zatím opodál parta hráčů dokončuje své dopolední zápolení. Zatímco jedni jsou uprostřed atraktivní přestřelky, druzí se chlubí parádičkami při podání. Hlavní hvězdou tréninku je zkušený Reitšpies, na všechno pečlivě dohlíží trenér pražského El Niňa Petr Kaucký.

„Jdeme na oběd, kluci,“ zahlásí po konci tréninku vysmátý Reitšpies. „Obral jsem Konyho o peníze, vyhrál jsem zápas, tak to mám dneska zadarmo,“ chlubí se. 

A ani auto Českého paralympijského výboru nestojí venku jen tak náhodou. V hale totiž své dovednosti společně se svým koučem Vojtěchem Rozínkem zrovna vylepšuje i paralympionik Petr Svatoš.

Je libo zákeřný míček těsně za síťku, na který soupeř nemá šanci dosáhnout?

V South Paris Areně jste jich během paralympiády ve francouzské metropoli mohli zahlédnout nespočet.

Ale i jeho trénink už pomalu končí.

Borce ověšené řadou úspěchů odpoledne střídají u stolů nadšené děti, kteří extraligovému týmu pravidelně chodí fandit na domácí zápasy.

Hbitě sbírají míčky, spolu s ostatními skandují jména svých hrdinů, poskakují okolo ohrádek nebo jen tak pozorují své idoly.

„Péťa Kaucký mívá na tréninku zhruba čtyřicet dětí,“ počítá z hlavy Konečný. „Baví je to, mají to jako kroužek, ale málokdo je ochotný v ping-pongu pokračovat. Když zjistí, že to není jen o tom si jít na hodinku pinknout, ale obnáší to další a další objemy, nechtějí to podstupovat.“

Nejvyšší reprezentační centrum pro mládež je v Havířově, proslulém místě stolního tenisu, pod Národním centrem, další je v Praze. V něm se aktuálně připravuje dvanáct talentů, sedm kluků a pět holek.

„Rozhodně to není jen pánská záležitost, sám trénuju holky a jsou hodně šikovné,“ uznává Konečný. „Mládež vybíráme podle žebříčku a kvalit, ti se pak sportu věnují víc než jen jako odpolednímu kroužku.“

Zázemí v Česku mají slušné, srovnatelné s tím v zahraničí. „Jen nám občas chybí ta německá zarputilost,“ připouští Konečný. Ale na kempech vidíte nespočet dříčů, kteří dlouhé hodiny v obrovské hale zkouší forhend za forhendem, pilují techniku, zlepšují fyzičku, trénují servis. 

Ovšem často bez většího zájmu okolí.

Záblesk slávy v Česku

„Samozřejmě že vrcholné akce jako mistrovství světa a Evropy nebo olympiáda jsou pod drobnohledem. Když je šampionát v Číně, jsou plné haly, v Německu jsou taky skvělé kulisy,“ líčí 39letý hráč. 

Ano, počínání mužů a žen za stolem sice nesledují vyprodané stadiony s kapacitou devadesát tisíc diváků, ale jen tak snadno byste je nespočítali. „Někdy dorazí třeba šest tisíc lidí, což je super. I ping-pong se dá prodat.“

Třeba na pařížských hrách se těšil velké oblibě, fanoušci s vlajkami plnili haly, tribuny se otřásaly pod zvučným dupotem a hrdinky a hrdinové za stoly si při povedených úderech vyslechli nadšený jásot.

I Česko nedávno zažilo stolně-tenisový záblesk slávy, na mistrovství Evropy si pro zlato ve čtyřhře dokráčela Hana Matelová společně se Slovenkou Barborou Balážovou. 

A zatímco před šampionátem pomýšlela 34letá Matelová na konec kariéry, po zlaté odměně plány okamžitě měnila: „Mistrovství původně mělo být mým posledním turnajem, ale určité věci mě přesvědčily, že budu pokračovat dál.“

Ukázka velkého odhodlání spojeného s láskou ke sportu a pravidelnou dřinou.

A přesně to stolní tenis potřebuje. Idoly, ke kterým mohou děti vzhlížet a které se můžou snažit napodobit. 

Stejně tak jako podporu od rodiny.

„Taťka hrával třetí ligu, takže u nás o víkendu existoval jen ping-pong,“ vzpomíná Matelová. „Mám staršího bráchu, který s ním začal chodit nejdřív, a já byla aktivní dítě, nebavilo mě sedět doma a hrát si s panenkami, tak jsem začala taky. A už jsem u toho zůstala.“

Podobný příklad přidává i Konečný. „Děda hrával dlouhodobě. Mám dva starší bráchy, kteří byli na fotbal, mě to nebavilo, tak děda řekl, že zkusíme pingpong. Už odmala jsem v něm docela vynikal, táhla mě touha být lepší a lepší, bavilo mě to. A vydržel jsem u toho nějakých 35 let.“

Když Konečného pozorujete při tréninku, vidíte, že milovanému sportu stále dává maximum. Ukazuje, že poctivá příprava se vyplácí. A společně s ostatními kolegy se pokouší přilákat ke stolnímu tenisu víc a víc diváků.

Autorka: Markéta Plšková