Na Silvestr se v kinech objevil film Nosferatu
Na poslední večer roku 2024 se na plátnech kin objevily snímky, které se oficiálního uvedení dočkají až v roce 2025. Selekce filmů se lišila město od města. Přesto vedení kin tak obdarovalo filmové fanoušky filmy jako Nosferatu režiséra Roberta Eggerse, Queer od italského režiséra Luca Guadagnina nebo A Complete Unknown, biografický příběh Boba Dylana před rokem 1965 s jeho kontroverzním vystoupením na Newport Folk Festivalu.
S vysokým očekáváním jsem se v silvestrovský podvečer podívala na vyprodanou projekci snímku Nosferatu, který má oficiální českou premiéru až v lednu. Produkce z části probíhala nejen v barrandovských studiích, ale i na hradě Pernštejn, na kterém se natáčela i verze z roku 1979. Film zpracovává klasický příběh hraběte Orloka, děsivé bytosti – vampýra, jehož přítomnost a existence trýzní lidský život. Režisér Robert Eggers, známý svými vizuálně opulentními a temně laděnými filmy, obohatil tuto hororovou klasiku o expresivní vizuální hloubku a moderně laděnou gotickou vyzývavost.
Původní Nosferatu, němý film Friedricha Wilhelma Murnaua, je považován za jeden z prvních hororů. Nová verze zachovává ducha originálu, ale rozvíjí temnou svůdnou stránku příběhu. Výrazně je zde přítomná rovina lidské psychiky a individuálních temných stránek – těch částí nás samých, které odmítáme a potlačujeme do nevědomí, protože je považujeme za nežádoucí. Do stínu ukrýváme aspekty naší psychiky, které nedokážeme přijmout, obvykle proto, že my sami nebo společnost věří, že jsou zlé. Tragika tohoto motivu se ilustruje na Ellen, která přivolá zlo v podobě hraběte Orloka.
Eggers se v novém Nosferatu snaží propojit gotickou estetiku s moderními filmařskými technikami. Slibuje temnou, vizuálně ohromující podívanou, která bude ctít odkaz originálu, ale zároveň nabídne současné publikum něco nového. Filmař také spolupracoval s osvědčeným týmem včetně kameramana Jarina Blaschkeho, jehož práce byla oceněna Oscarem za jejich společný snímek The Lighthouse z roku 2019.
Film uchvacuje svou velkolepou uměleckou vizí. Až delikátně jako pečlivě naaranžovaný pokrm si pohrává s obávanou temnotou – démonickou i předtuchou zla, které neulpívá jen na samotném netvorovi, ale postupně se přelévá i do protagonistů, Ellen a Thomase Huttera. Vliv Murnaua a jeho adaptace Draculy je nepopiratelný a zřetelný, zejména v optické stránce.
Nelze se nepozastavit nad vizuální stránkou filmu – dechberoucí záběry zasněženého lesa, na němž se z temnoty zjeví kočár tažený černými hřebci, poskytují divákovi mimořádně silný zážitek. Psychosexuální rovina příběhu se manifestuje ve svůdných obrazech, které dokážou oslovit i ty, kteří jsou znechuceni odpudivým vzhledem upíra. V takových momentech se stává pochopitelnou hrdinčina touha po spřízněnosti a zoufalství, které přivolává temno – démona Nosferatu. Zachování autentického vzhledu viktoriánských kostýmů, od nočně šedivých šatů s pagodovými rukávy a ozdobných čepců po stylové mužské cylindry, je opulentní vyvrcholení celé gotické podívané.
Autorka: Adéle Mhaini
