Utopie Thomase Mora: „O umění vojny“
Thomas More byl anglický právník, politik a spisovatel. Čtyři roky zastával post lorda kancléře krále Jindřicha VIII. V roce 1516 napsal dílo „Utopie“. S kapitolou „O vojenství“ pracovali studenti kurzu „Propaganda, Argumenty, Konfrontace“. Mezi nimi i Šimon Rogner.
Jak vnímají Utopijští válku?
„Jako něco zhola zvířeckého, přitom však takového, že se u žádného druhu zvířat nevyskytuje tak často a vytrvale, jako tomu je u lidí. Odlišně od nazírání téměř všech národů nepokládají nic za tak neslavné, jako právě slávu válečnou.“
Přesto se pilně cvičí ve vojenství (muži i ženy), nesahají po zbrani jen tak pro nic za nic. Válečně zasahují „jen“ při obraně území nebo zahnání nepřítele, kteří vpadli do země jejich přátel, nebo aby osvobodili národ od tyrana („v slitování, v zájmu lidskosti“).
Ve válce jim jde o to, aby získali něco, na co by nemohli dosáhnout bez boje, anebo pokud chtějí potrestat a odstrašit pachatele, aby v budoucnosti znovu nespáchal jistý čin.
Jaké metody používají ve válce?
Ihned po vypovězení války dávají na nejnápadnějších místech nepřátelské země vylepovat cedulky, stvrzené státní pečetí, a v nich nabízejí odměnu tomu, kdo zprovodí ze světa nepřátelského vladaře. Menší ceny pak vypisují na hlavy jednotlivců, dvojnásobek odměny slibují tomu, kdo k nim přivede někoho z cedulek živého. Dokonce i ty, jejichž hlavy žádají, lákají odměnami proti vlastním druhům a zaručují jim beztrestnost. Tím dosahují toho, že nepřátelé jsou nedůvěřiví, i vůči vlastním lidem. Často se totiž stává, že samého vladaře zradili ti, na které nejvíce spoléhal. Utopijští považují tuto taktiku za rozumnou, protože se zhošťují největších válek zcela bez jakéhokoli boje. Zároveň se ohánějí „lidskostí a milosrdností“, protože smrtí několika lidí vykupují životy nevinných lidí, jak vlastních, tak nepřátelských. Dále se snaží vytvořit sváry uvnitř nepřátelských řad, například tím, že ve vladařově bratru nebo v někom ze šlechty, vzbudí naději na ovládnutí království. Kromě toho poštvávají národy se sousedícími nepřáteli.
Svým spojencům, kterým slíbí ve válce pomoc, dodávají peníze a žoldnéřské vojáky, své vlastní mužstvo chovají naopak v „jedinečné lásce“ a proto jej chtějí ušetřit. Využívají zejména síly žoldnářů, často Zapóletských, mimo jiné i tak, že jim slibují velké odměny, ale zároveň je vystavují největším nebezpečím, z nichž se většinou velká část najatých žoldnéřů už nikdy nevrátí pro odměnu. Těm, kteří přežijí, ji však vyplatí svědomitě, aby je podnítili k dalším odvážným počinům.
Dále využívají vojenské síly spřátelených národů, a nakonec i vlastních spoluobčanů. Do čela vojska stavějí zdatného velitele, který má dva zástupce. Pokud je schopen velet, jsou oba jen soukromníky, v případě zajmutí nebo smrti za něho nastupuje druhý, popřípadě třetí, tak aby v případě špatné situace nebylo vojsko nikdy zmatené.
Bázlivé občany do války ven nevysílají, v případě napadení vlasti však takové „zbabělce“ umisťují mezi statečnější vojáky nebo tam, odkud nemůžou utéct. Průběh války je často donutí k tomu, aby se do boje zapojili. Do války vysílají i ženy, pokud chtějí bojovat.
Když už musí sami bojovat, necouvnou. Nikoli však tak, že by hned v prvním útoku zuřivě vyrazili na své protivníky, „spíše teprve ponenáhlu trváním a průtahem války mohutněji, a to s takovou tvrdošíjností, že by raději padli, než couvli“. Zároveň dokážou soupeře zmást: „Myslil bys, že se připravují na útěk, ač nic není vzdálenější jejich úmyslu; naopak, když se pro takovýto záměr rozhodnou, domníval by ses, že chystají všechno jiné spíše než to“.
V případě vítězství se Utopijští chovají „klidně“. Protivníky raději zajímají a prchající nepřátele nikdy nepronásledují tak, aby sami narušili postavení své armády. „Mají totiž na paměti, kterak se již nejednou přihodilo, že po úplné porážce jádra nepřátelského vojska, zatímco sami rozohněni vítězstvím pronásledovali protivníky couvající různými směry, malý počet nepřátel umístěných v záloze a číhajících na vhodnou příležitost náhle je napadl, když rozptýleni těkali a v domnělém pocitu jistoty nebyli dost opatrní, změnil výsledek celé bitvy a vyrval jim z rukou vítězství již jisté a nepochybné, takže překonaní přesto překonali své překonavatele.“
Od poražených vymáhají peníze i statky, které u nich mají uložené „na věčné časy s nemalým výnosem“. Část peněz však národu občas ponechávají jako úvěr, který málokdy požadují zpět. „Nepřátelskou zemi neplení ani nespalují úrodu na polích, ba dbají toho, aby v mezích možnosti nebyla pošlapána nohama lidí a koní; uvažují totiž, že roste k jejich vlastnímu užitku.“
Vypište z úryvku moment (momenty), které vás svým přesahem zaujaly v pozitivním nebo negativním smyslu a jsou dodnes platné v politické propagandě.
„Konečně jejich zdatnost pomáhají zvyšovat i správné názory, kterými jsou od mládí proniknuti zásluhou školy i dobrých zřízení ve státě, že totiž život nepokládají ani za tak bezcenný, aby se směl zbůhdarma utratit, ani zase za tak nešlechetně drahý, aby jím směli lakotně a potupně skrblit, když čest radí jej obětovat. Když kdekoli bitva nejvíce vzplane, vybraní mladíci, kteří se předtím spikli a utužili slibem, vezmou si na mušku nepřátelského velitele, jej napadají otevřeně, na něho útočí ze záloh; na něho se míří zdáli i zblízka a obléhá se dlouhým a plynulým klínem, v němž ustavičně čerstvé síly nahrazují umdlelé bojovníky.“
Zaměření se na mládež a její indoktrinace, především ve školách, je podstatou každého totalitního státu a její propagandy. Nejen v případě Utopijských, ale i u nacistického Německa (Hitlerjugend) či některých moderních totalitních režimů (Čína, KLDR) platí, že jediný způsob, jak zajistit pokračování moci, je výchova mladých ke „správným názorům“ a oddanosti vlasti, za kterou jsou ochotni položit život.
„Proto jakmile vypovědí válku, hned dávají na nejnápadnějších místech nepřátelské země tajně a současně ve velikém počtu vylepovat cedulky, stvrzené státní pečetí, a v nich nabízejí nesmírnou odměnu tomu, kdo zprovodí ze světa nepřátelského vladaře; dále menší ceny, byť i ty v znamenité výši, vypisují na hlavy jednotlivců, jejichž seznam připojují v témž listě; jsou to ti, kterým – vedle vladaře samého – přičítají podnět k postupu sobě nepřátelskému. Dvojnásobek odměny určené vrahovi přislibují tomu, kdo k nim přivede někoho z proskribovaných živého. Ba i samy proskribované osoby lákají Utopijští týmiž odměnami proti vlastním druhům, zaručujíce jim nadto beztrestnost. Tím rychle dosahují toho, že nepřátelé jednak mají ostatní lidi v podezření, jednak navzájem si nedůvěřují, jedni druhým se zpronevěřují a žijí v převelikém strachu a v nemenším nebezpečí. Jak je totiž známo, často se přihodilo, že značnou jejich část, a především samého vladaře zradili právě ti, na které se s největší důvěrou spoléhal. Tak snadno dovedou úplatky přimět lidi k jakémukoli zločinu. Proto Utopijští nijak neskrblí v podplácení, nýbrž jsouce si vědomi toho, k jak choulostivé odvážnosti vybízejí, snaží se, aby byla velikost nebezpečí vynahrazována hojností odměn. Z toho důvodu nabízejí nejen nesmírné množství zlata, nýbrž i velmi výnosné statky do trvalého vlastnictví v nejbezpečnějších místech u přátel, a také své sliby s největší svědomitostí plní.“
Je jednodušší poštvat přátelé proti sobě, než útočit proti dvěma naráz. Nebo také „Když se dva perou, třetí se směje“. Tato taktika je velmi účinná, protože má dobrý poměr „cena-výkon“. Jinými slovy, bitvu můžete vyhrát dřív, než vůbec začne. Dnes je to velmi aktuální, protože právě tento cíl mají podle mého skromného názoru (i řady expertů) dezinformace šířené a podporované mimo jiné Ruskem a Čínou. Zejména to platí v případě Ruska, které nemůže konkurovat svým geopolitickým konkurentům v ekonomické síle ani nejmodernější armádě, ale o to víc se snaží rozvrátit státy vevnitř – zmást občany, vytvořit nedůvěru mezi názorovými tábory, vyhrotit diskusi do extrémů, polarizovat a podle některých i změnit výsledky voleb. Toho jsme dle některých názorů byli svědky u hlasování Velké Británie o vystoupení z EU či amerických prezidentských voleb v roce 2016, kde weby napojené na Rusko utratily masivní částky k propagaci často zavádějících příspěvků na sociálních sítích.
Foto: Wikipedia
